středa 20. října 2010

Další Ital

Jelikož pizzař je buhvíkde a pizzerie stále na prodej, tak na dobré evropské jídlo to mám trochu z ruky. Budu teda pokračovat v neobjektivním popisu podobně, jako v článku o Niteroii, protože ne vše je tady úplně boží.

K Italovi jezdím na kole. Nejdřív z kopce podél laguny, přes most kolem kostela a valnou část cesty pak po pobřežní silničce dlážděné kočičími hlavami. Po levé straně zuří oceán s ohromnými vlnami, které vždycky přes noc zaplaví pláž lemovanou kaktusy a právě tou silnicí. Oceán tak vytvoří dlouhá přírodní jezírka, co se pak přes den samy vypouštějí takovým tobogánem zpět a obvykle u té výpustě řádí několik malých děcek nechávajíce se unášet proudem. Teď už byla noc, docela chladno, tak 21-22 stupňů s ostrým větrem, tj. počasí na mikinu. Od vody se valí kapénky mořské vody, takže to vytváří v kombinaci s lampami efekt asi jako podzimní mlhy.

Tenhle asi 60letý Ital, naštěstí taky mluvící německy, si vzal místní mladou černošku, která s ním sdílí restauraci/domov v domku na pobřeží v odlehlé chudé čtvrti. Vaří výhradně z italských surovin, které tam i prodává. Celá ta restaurace je dost neuvěřitelná. Jakoby se tam zastavil čas někde mezi 60. - 80.lety. Prostě italská hospoda se vším klišé. V něčem jakoby se rozpadající a neupravená, ale přitom tam cítíte plno pravidel, která byste nikdy neporušili. Asi jedinej podnik na světě, kde by mě nenapadlo si otevřít noťas. Zákaz vstupu v plavkách a zákaz vjezdu s kolem na dvorek mu musí ubrat valnou většinu potenciálních zákazníků, ale právě proto je to tam takové, jaké je. Pokud znáte film Kmotr, tak ta sicilská hospoda, kam si jde mladej pro nevěstu, to je ono. Anebo je to hospoda z jiného kultovního filmu - Magické hlubiny.


Prostě stolky dřevěné a příjemné, ale je na nich nějaký vikslajvantový ubrus. Na nich jsou vázy tvořené lahvemi od olivového oleje, ale v nich s omítkou a ubrusy ladící obarvené klasy pšenice. Místnost funkčně rozdělená fortelnými cihlovými zákoutími, ale v půlce jsou světla jako takové ty normalizační bublinkové koule známé ze zájezdů ROH v Krkonoších, v druhé půlce, aby vám byla připomenuta Brazílie, bledě září úsporky bez krytu. Dům má novou omítku, strašně starý a úplně čistý záchod a místo dveří je na brance železná tyčka, kterou, pokud je v horizontální poloze, vám pán domu oznamuje, že ten den se mu vařit nechce.

Ale pokud se mu vařit chce, tak to opravdu stojí za to. Obvykle tam je člověk sám a chlapík se mu naplno věnuje jako králi. Rozsvítí svíčky a když vám šmakuje, tak se rozsvítí i on. Neobtěžuje, ale víte, že když položíte prázdnou skleničku, tak že to uslyší a přijde se podívat, jestli nechcete něco dalšího. Do toho tam hraje klasická hudba 80tých let a to psycho, co je známo z českých rádobypizzerií a rádobyrádií, tam prostě sedí. Tak moc, že jsem se do těch slaďáků zaposlouchal a slyšel v tom něco jako ambient od Aphexe Twina... no nekecám.

A nejlepší je jeho celkem úplně černý 4letý synek, který se tam opatrně plíží a kouká na vás buď zpoza rohu nebo zpoza okna a nesmírně se tím baví. Když ho zmerčíte, tak se potichu stáhne, aby o pár minut později vykukoval zpoza jiného kouta, obvykle zastavěného nějakými italskými pochutinami nebo kýčovitými artefakty pocházejícími z Ria 60tých let.

Tohle nebude supervýdělečný byznys, ale ta spokojenost...

2 komentáře:

  1. Tenhle typ článků je to nejlepší co tu je, máš talent, fuckere :)

    OdpovědětSmazat
  2. :) ja sem jen konzument, talent ma Ital

    ctou to tu i lidi s depresema a poruchama prijmu potravy, tak holt je blog rozmanitejsi a neni tu jen extaze a zradlo

    OdpovědětSmazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.