Koláč na prkýnku aneb pizza v letovisku.

Jestli taky vybíráte hospodu podle toho kolik je tam místních, můžete třeba ujet na tom, že místním prostě chutná něco jinýho než na co jste zvyklí vy.

Tři picérie vedle sebe, jak jinak v Brazílii, kde jsou všechny truhlářství ve městě v jedný ulici a krámy s elektronikou zase ve druhý pěkně u sebe. Sednete do tý nejplnější a objednáte si pizzu s nějakou sušenou šunkou a mozzarellou a oreganem. Když vás začne obsluha upozorňovat, že pro vaší rodinu bude jedna stačit zpozorníte, ale tak maj velký pizzy, no. Nakonec vám na dvou fošnách přinesou na čtverečky velikosti jednohubek nakrájený nějaký obrovský kranatý koláče s dřevěnejma megapárátkama. Těsto pět až deset milimetrů, to na tom deset až dvacet. Bez rajčatovýho základu - to se dožene kečupem, hořticí a majonézou z pytlíků co si na to všichni ve velkým mačkaj a zalejvaj to olejem. To už vám samozřejmě dochází, že to co porůznu lidi jedí u stolů nejsou předkrmy, nebo nějaký echtovní brazilský lazaně, jak jste si mysleli, ale TA PIZZA.

Jasně. Určitě najdete i tady na vesnici nějakou fakt pizzu, co teprve vRiu, nebo Sao Paulu. To je jenom takový ponaučení že je dobrý pokoukat jak vypadá to co si chcete dát. Jo a ta šunka byla skvělá a ta mozazrella nebyla mozzarella, ale nějakej podobnej dobrej sýr made in Brazil.

Létající koťata a papoušci na vodítku.

Možná je to, co budu popisovat jen projevem dvou rozdílných sociálních skupin, ale z děsu koček a psů z lidí spíš usuzuju, že ne.
Při procházce se povedlo dětem zaujmout jedno kotě natolik, že se nechalo hladit a lísalo se jak už to uměj. Dáváte pozor aby ho nemačkaly, netahaly za ocas a tak, neni přece vaše a co tomu řekne majitel, znáte to. Bylo to před domem v takový chudší čtvrti, ale s asfaltovou cestou, ne úplně děs. Motaly se tam děti z toho domu a dospělí seděli pár kroků vedle. Po pár minutách jsem děti odlákal a pokračovali jsme v cestě, když tu po deseti krocích přiběhnou ke koťátku místní děti tak 5 - 7 let. Jedno chytne kotě za ocásek, zatočí a kouká kam doletí. Druhý za zadní nožičku a flák s nim o asfalt a tak v různých obměnách dokola. Děti natahovaly a žena asi trochu taky, ale odtáh jsem je jako že jiný kraj jiný mrav a že se třeba proto tady nebijou děti, že se vyřáděj na zvěři - nebo něco v tom smyslu. Dospělí si úplně nezaujatě nevšímali = je to normální.

V bárku kam chodíme na Acaí běhá po mrazáku Korela jménem Lenon - zábava pro místní děti co teprv pro cizincový. Zrovna když děti začali blízat to Acaí procházela kolem čtyřčlená rodinka a na rameni tak čtrnáctiletýho výrostka seděla taky korela ( doufám že se ten papouch tak jmenuje - má to na hlavě takový roští co se zvedá když se naštve a je to barevný a menší než kakadu). No a když uviděli toho na tom mražáku, začali různě pokřikovat a paní z krámku taky, takže jsem si myslel, že jde o blízký příbuzný co se už roky neviděli, ale kulo. Fakt to bylo kvůli těm papouchům. Z hovoru, do kterýho vtahovali všechny okolo vyplynulo, že se nikdy neviděli, ale frčeli v tom podobně, jako když se potkaj důchodkyně před panelákem a obě maj tlustý prošedivělý jezevčíky. Celých dvacet minut co jsme tam byli o nich mluvili, rodinka sundala z toho svýho postroj s vodítkem a rozplývali se jak tam spolu ťapkaj. Úžasný.

No a pak mi řekněte jak to tu s těma zvířatama teda maj.

Kvalita potravin.

Chystám se na tohle téma od začátku a nevím z jakýho kraje to vzít. Tak dneska o krámkách a "supermarketech" supermerchado s jídlem. Jde spíš o větší sámošky s hodně podobným sortimentem. Řetězce, zabírající nějakou podstatnou část trhu jsem nevypozoroval. Pokud srovnávám se stejně velkým městem v ČR, tak jde fakt o obchody v přirozené zástavbě města s nějakým parkovištěm " zezadu". Na hangáry většinou nenarazíte. Sortiment je omezenější, ale kvalita všeho co najdete je vysoko nad tím na co jste zvyklí. Pokud řešíte cenu, tak nejlevnější druh uzeniny je pořád 99 % maso, mlíko a sýry chutnají jako ty co nakoupíte v čechách na farmě. Konečně si dáte slepici a kuře, co jste měli naposledy jako malí v roce 78 u babičky v Horní Planý. Každá zmrzlina je ze smetany a ovoce, každý kafe je skvělý. Sice všechny rajčata nemaj stejnou velikost a barvu, ale chutnaj jako rajčata. Mrkve tu nemaj předepsanej rozměr, ale i debil si vybere ten svůj. Rejže a fazole v pytlích, ale nedejte se zmást. Desetikilový balení nebude většinou o nic výhodnější, než kilový. Asi to je fakt o tom, že proč by ten co nemá prachy na zásoby měl nakupovat dráž, než ten co na to má.
Nejspíš je znát, že nejsem vegeterián a že mi chutná, ale vedlejší efekt tohodle podnebí je přesto pár kilo měsíčně o který přijdete i když se cpete. Přemejšlim nad cestovní kanceláří se specializací na evropský faldy :) .
Úžasný jsou samozřejmě rybárny s chlazenýma rybama ( kolem dvaceti druhů), kde vám rybu v ceně připraví tak, že jí doma rovnou vaříte grilujete pečete smažíte za naprosto úžasný ceny. Ty tři vykuchaný ryby co budou na fotce měly přes kilo a stály 6 R.
Bolístka je přístup brazílie k GM potravinám. Dlabou na to a jedou ve velkým, takže se jim těžko vyhnete. Na obalech nejsou označený. Štve mě to, ale zatim nevim co s tim.
Tak to je asi tak první čtvrtina náhodných plků o nákupu dlabance. Příště třeba pití.

Jak se krade peněženka.

Žiju v místě, kde jsou sice obezděný pozemky, ale stavební materiál se běžně povaluje na silnici u stavebních pozemků tejdny a nic se neztrácí. Když necháte pár měsíců otevřenej dům, nikdo kliku nezkusí. Nějaká národní schíza nebo co. Netvrdim samozřejmě, že bych si na náměstí v Riu připadal stejně jako tady na vesnici.
Tak zhruba tohle jsem si myslel do pátku a pak mě to na chvíli přešlo. Když jsem chtěl v jednom krámě zaplatit, zjistil sem že nemám peněženku. Jo, přesně tu co v ní byly ty věci co všichni říkaj abych je sebou nenosil. Jako třeba řidičák když jedu na kole, kartu když jedu na trh pro kilo banánů, nemluvě o železný zásobě dolarů kdyby něco. Knoflíky u bezpečný kapsy na noze otevřený. Byl sem sice smířenej s tím, že se stanou horší věci, ale sralo mě že jsem takovej dement a beru ty dobrácký tváře jako záruku ráje na zemi. Za minutu mi ale začalo hlodat, že jsem třeba dement já a i když sem si nechtěl přiznat, že by průměrnej rozumnej chlap v letech moh ztratit takovou věc, úplně jistej sem si najednou nebyl. Prošel jsem teda pár míst, kde jsem vzpomínal že sem očumoval a před jedním z nich stál chlápek a někoho vyhlížel. Jo, mně. A v ruce držel co asi. Měl z toho hroznou prču dokud sem se ho nepokusil urazit nálezným. Vysvětloval mi, že jsem si zapisoval něco do notesu a peněženku nechal na pultě a on že na to přišel až když sem byl pryč a že uvnitř není žádnej telefon ani adresa v br, takže čekal až na to přijdu.
No nic. Jedno propocený triko a zase můžu říkat, že se tu nekrade a lidi jsou skvělí. Pokoušim se nepřipadat si jako dost dezorientovanej turista co pohazuje věci kam nemá.

Čím se tu uživíte.

To bych taky rád věděl. HAHA. Ba ne. Tohle bude asi téma na pokračování, jak se mi bude rozšiřovat obzor a schopnost komunikovat v Portugalštině a jak budu sbírat data od lidí, kteří tu léta žijí či žili.

Takže zatím postřehy obecně. Nejvýš na žebříčku možností ( práce, ne byzhnisu ) bude stát asi člověk kterej umí dobře nějakou profesi ( programátor, instalatér, automechanik, truhlář, grafik...) a je schopen a ochoten naučit se jazyk.
S Angličtinou uspějete v několika firmách v Sao Paulu, takže pro běžnější provoz nula. Pokud uvažujete o výletu, začněte s učením hned. Pokud nejste jen plánovači jako já, dokážete se doma za pár měsíců naučit základy a ušetříte tak spoustu času. I když učení se v provozu má svoje kouzla (o tom někdy zvlášť).
Lidi tu jsou fakt šikovní a pracovně zdatní, jen mají v sobě nějakou úroveň provedení podřízenou jen funkčnosti a na estetickou stránku a propracovanost tak jak to známe z Evropy se moc nehledí. Přitom ale roste skupina zákazníků, kteří takové provedení vyžadují. Ve vyšší úrovni služeb má nelínej, pracovitej evropan, zvyklej dotahovat věci do konce obrovskou automatickou výhodu před místníma.
Pokud jste párkrát v životě něco koupili a prodali, zprostředkovali a šlo vám to, tak tady budete na pokraji šílenství, protože všude uvidíte příležitosti. Pokud jste byli na začátku devadesátých let už produktivní a " ujel vám vlak", tak tohle tady se dá nejlíp přirovnat právě k tý době v čechách, jen ne tolik zmateně a zbrkle.
Jěště ke stylu práce a "masírování". Všechno tu probíhá v poklidu, i tlačenice a zmatky mají nějakým způsobem klidnej průběh a práce teprv. Kolem poledne vidíte dělníka pospávat pod stromem před branou domu, kterej opravuje, ale úplně stejnýho člověka vidíte jindy makat s takovou přirozenou lehkostí a takovým tempem, že máte pocit že jde o nějakou soutěž. Souvisí to s teplotou a fyzickýma možnostma člověka a kdoví s čim jěště.
Masáž tu moc nefrčí. Lidi na ulici nedávaj příliš najevo bohatství a všechno je mnohem přirozenější.

To je děs. Za každou větou vidim dalších deset, který bych měl dodat aby to co chci říct bylo přesnější, ale nedá se to. Prostě to berte jako dojmy a nezapomínejte, že Brazílie je tisíce různejch míst a stovky mentalit a úplně jinejch světů. Žiju v pohodový sedmdesátitisícový vesnici u Ria, kde je cizinec jěště něco exotickýho a nikoho nenapadne prodat mu na trhu limetky za víc, než místnímu a když něco nesedí, tak jen proto, že neumí spočítat kolik má vrátit. Připravte si drobný.

Caldo, hrábě a ochranka v supermarketu.

Ne, že by to mělo něco společného - ty tři věci. Možná jen dnešek.

Na caldo ( kaudu tomu tak nějak po různu říkaj ) byste si měli zajít určitě. V místech, kde ho maj stojí za pultem lis na curovou třtinu a někdo tam ty klacky co vypadají jako zežloutej bambus cpe a do konývky mu vytéká čerstvá šťáva. S cukrovou vodou to nemá společnýho nic. Je to samozřejmě sladký, ale to je tak všechno co se dá evropským slovníkem chutí popsat. Když sem si ho dneska vychutnával napadlo mě. že bych o něm měl dát vědět. Nebyl tam obvykle obsluhující chlápek, tak jsem nechtěl prudit s foťákem, ale dám sem fotky věcí co si myslim že má cenu mlsnout, nebo úplně žrááát a tohle tam bude. Dvě deci vyjdou na 1,4 R. Když se se vylisuje štávy víc, tak vám jí nalejou, ukážou abyste si to rychle vypili a dolejou zbytek, přece to nenechaj stát v konvičce když se to prodává čerstvý ne? Ne, že by šlo o těch 1,4 R, ale je to milý a brazilský.

Asi většinou nebudete shánět na dovolený hrábě, ale kdyby Vás to napadlo, nedělejte to. Devátej krám s nářadím a něco trochu podobnýho našim hrábím s čim jde víc než jenom shrabovat suchý listí ( jsem si myslel ) v zaprášeným koutě. Násada většího průměru pak v krámě dvanáctým. Prostě je nepoužívaj asi, ale o to nejde. Prodavač, kterej mi prodal tu násadu když jsem mu ukázal hrábě, mi začal vysvětlovat kde najdu truhláře a když jsem mu rukama řek, že to zvládnu sám vyděsil se a předváděl mi co všechno bych musel udělat abych tu větší násadu dostal do tý díry. Třeba vypadám jako dement. Nebo fakt není všude na světě běžný nasadit nářadí na násadu ?

V supermarketu si jde takhle desetiletá holka a dojídá sáček s brambůrkama. Chlápek co to tam hlídá jde proti ní a když jí míjí trochu se předkloní až ho ona zaregistruje a koukne se mu do očí a přitom se oba se usmějou a jdou dál. Proč to tak je nevim, ale připadá mi to skvělý.

Trochu nesourodý témata, ale nějak to tak prostě vyšlo.

O co tu sakra jde?

Jak jsem slibil, s blogem koncim. Ale jako v zivote neco na neco navazuje, jako psi vyji a karavana tahne dal, jako je kral mrtev a dalsi kral zije, jako Holdstockova Legie se vsechno vali -> je tu novy blogger.

Dalsi brazilsky imigrant, byvaly ctenar tohohle blogu. Co prozradi a co si ponecha nechme na nem.

Dovolim si posledni intelektualni canc. Ve chvili, kdy jsem se tady na to psani blogu vykaslal, tak se cela realita otocila. Neboli nic neni platnejsi nez ze tim, ze se neceho vzdame, ziskame vse.

Momentalne jsem v Cesku a vypada to, ze prijedou dalsi lidi, co uz je sere se tak nejak vzajemne postmoderne podvadet a mrznout 9 mesicu v roce.

Proč Brazil a co tu kolik stojí ?

Trochu zrádnej nadpis i autor. Nečekejte odteď rozbory vaší mysli a intošský odpovědi jednoho chlápka, kterýho mám rád. Čeká vás trochu primitivizmu a spousta konkrétních, většinou prožitých surových a emotivních dat o Brazílii ( nebo alespoň o jejím kousku RJ - státu Rio de Janeiro).
Jěště je třeba říct, že to nebude pro lidi, kteří rádi tráví deset dnů ve čtyři plus hvězdičkových hotelích se soukromýma plážema světa - kus jako kus - s fotkama pro masáž sousedů a lidí z kanclu.
Vyjděme z toho, že pokud chcete zažít zemi, uděláte si měsíc čas a kromě letenky vás to nebude stát o moc víc než měsíc doma. A pokud jen cestujete po netu a kocháte se tím, co byste mohli kdybyste chtěli, nejspíš tu najdete trochu toho, co byste rádi.
Proberem taxíky, autobusy - ónybusy, ceny a druhy másla. ovoce na trhu, temporada pronájmy bytů na pláži za 500R/měs ale hlavně brazilce, jejich klid, jejich usměvavost, jejich radost, nakažlivost maňány, bezprostřednost odhalený životnosti - zjednodušeně to, proč má smysl tu trávit čas.
Pro lidi, kteří spatřují dostatečnost důvodů v Realech, Dolarech, Korunách, - jako částečně já, jakkoli se snažíme dělat, že ne - nezbyde, než přiznat, že každá zdejší vesnice překonává sny o růstu a možnostech uplatnění investic v hlavních evropských městech.
Nemůžu slíbit pravidelnost příspěvků - těžko říct, jestli o ně někdo bude stát - ale budu se snažit předat to, co tu zažívá čerstvý uvážlivý emigrant s rodinou, někdo jako ty, co právě teď chcípáš nad zprávami ČT, který jsem měsíc neviděl, protože řeším dopravu vody a plynu do domu a kochám se radostí lidí v autobusech a cikádama a kolibříkama namísto holubů a mořskýma orlama a příbojem oceánu a quaravitou za šest Kaček a kajpiriňou za patnáct a kuřecím špízem za dvacet a hlavně, ale úplně nejvíc hlavně, zírám co se to se mnou dějě a proč stojím s otevřenou pusou uprostřed světa, kterej letí nějakou vysokou rychlostí a přitom se stíhá radovat z toho, že je.