Hrozně rád bych vás chtěl zásobovat šťavnatýma zprávama z Brazílie, ale tak nějak nezbývá čas napsat blogpost. Zrovna teď, když to píšu, jsem nevyspalý, mám 4 ráno a padá mi hlava.
Pracujeme v picérii, kde teď po příchodu ovarise, dochází ke změnám, pracujem na grafice, pracujem na webu v portugalštině o tom místě, kde se nacházíme, děláme do grafiky, snažíme se o SEO pro místního kupodivu velmi schopného účetního, zakládáme firmy, abysme zjistili, že to je shit a běháme po všech možných úřadech a vyřizujem různé nesmysly, abysme se pak u jiné osoby z té samé instituce dověděli, že nic takového nepotřebujeme.
Jezdíme ve velkým vedru na kole přes kopec a děláme zkrátka spoustu věcí k ničemu. Ale snad to nějaký konečný obraz dává.
S ovarisem bydlíme v pousadě na břehu oceanu. Sice nám zachvilku zkolabujou počítače, ale můžem se masírovat, že bydlíme u oceanu.
Lidi, jak se dověděli, že dělám něco s webama, tak mě zavalují více či méně nesmyslnou prací typu udělej mi stránky. Tohle fakt moc neumím a je dost těžké jim vysvětlit co to je SEO.
Brazílíe je plná nefunkčností a neefektivit. Třeba jsem šel ovarisovi do pobočky operátora koupit předplacenou 3G simku. Slečna mi vysvětlila, že se musí zajet do vedlejšího města, že u ní mají jen na paušál.
Takových věcí jsou miliony. A když potřebujete něco řešit rychle, protože na vás čeká další tuna práce, může přijít velice rychle zklamání.
Ale když si člověk uvědomí, že síla je v outsiderech...
sobota 24. března 2012
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
II.část
OdpovědětVymazatMá milovaná žena je trpělivá a vidí jiskru v mých očích. Říkám jí, zařídím zde vše co budu muset a jedu, kupuji si letenku na 26.3.2012. Mám jí, včetně divného pocitu v břiše, začínám žít, vnímat, vidět věci kolem jinak. Mám čas… jdu číst ………….. je leden 3.1.2012. Kupuji si brazilštinu a učím se, baví mě to. Kdo by to byl řekl. Cítím ty věci takto dělat, cítím ten směr. A koneckonců cítím souznění a podporu ve slovech, energii a informaci o životě z tohoto blogu. Okolní svět se mi hnusí, teprve ted to vidím.
Jdu na to od začátku. Čtu všechno, klikám na odkazy, doporučenky, koukám na filmy a začínám žít tím blogem. Představivost mám dobrou a jsem v tržen do děje. To co se stalo Orbitalovi se stalo někdy i mě, dost podobné. Ne všechno jen střípky. I PČR jinak, jinde. Stejná zkušenost. Jsme přibližně stejně narozeni.(Poslední 3roky před rokem 80) Po čtyřech dnech začínám číst mezi řádky a dávají mi věci jiný smysl. Seknul jsem se, na tom blogu a čtu, klikám a přeskakuji, každý den čtyři pět hodin , nevím na netu je čas jinak. Dobrý blog, ve směs dobré komentáře, Franta je mi nejblíž , cítím tady souznění. Zajímavý, jak se cesty můžou vyvíjet. Mám kotvu chlapci a i když mne neznáte ( já si o Vás četl) trochu Vás znám, mám víru, mám rozhodnutí, mám chuť, chuť jít tímto směrem. Už není co krom vlastního života ztratit. Materiálno nemá význam, teď to vidím jak málo stačí. Láska, rodina, radost vnímám jako nikdy před tím. Kdo by to byl řekl. Cítím ty věci takto dělat, cítím ten směr. A koneckonců cítím souznění a podporu ve slovech, energii a informaci z tohoto blogu. Mám víru, život může být krásný a je to všechno v nás. Chci jít tou cestou a poznat to, proč tu být. Vím že to přijde, věřím v to tajemství, věřím v energii vesmíru.
Děkuji za tu ránu, která mě probudila, ačkoliv jsem měl pocit, že se mi hroutí svět, není to pravda, zhroutila se jen iluze ve které je většina z nás a nemá s opravdovým životem nic společného. Všechno kolem mě byla jedna velká sr**** a přesto jsem to vnímal zcela opačně. Za poslední půlrok se stalo věcí. Teď vidím včem jsem žil a nechci se vrátit. Chci opravdovou realitu. Děkuji, že nejsem jen robot, jako posledních 15-18let. Děkuji za tu energii, která mnou pronikla, děkuji za probuzení. Děkuji za smrt, kterou mi připravili mý nejbližší. Je mi líto, že oni neví, co my dali za dar a nikdy se to nedozví.
Tak jedu chlapci a třeba zajdu na pizzu…
DĚKUJI ORBITALE, DĚKUJI LA TIBORE DĚKUJI I DALŠÍM CO TU PŘISPĚLI SVOU TROŠKOU… I MÁLO DĚLÁ HODNĚ. DĚKUJI ZA UDRŽENÍ VAŠEHO BLOGU JSEM VÁŠ CTENÁŘ. JDU POZOROVAT REALITU JINÉ ZEMĚ… JDU DO NÍ ŽÍT.
no snad to tam na pátý pokus bude...
OdpovědětVymazattak doufám že se to podařilo a nebudu se muset přejmenovat na bigglobetrotl:-)
OdpovědětVymazatMyslíš, že existuje něco jako reálný život? Není to spíš jen další iluze, aby se to nějak přežilo?
OdpovědětVymazatV každým případě good luck
Jsem přesvědčen, že real existuje, iluze bylo dost. Je jasné že se tyto póly určitě i prolínají tak jak to tu bylo řečeno mnohokrát. Vědění je jen jedna věc a já nevím, myslím, že někdy vím, ale určitě ještě zdaleka nevím a tak to prostě je. Citím to. Normálně jsem viděl, ale po událostech poslední doby jsem zjistil, že opravdu vidím iluzi. Každopádně to zjistíš, když se ti zastaví dráha života a ty stojíš jak trvdý Y (nemůžeš se pohnout) a všechno okolo tebe běží dál, bez tebe. To je to co se mi přihodilo a dnes jsem za to rád. Bohudík, se mi to přihodilo s úsilým "přátel". Byl jsem zostuzen, zohaven, okraden, hozen do sraček lidma, kteří si hráli na mé přátelé. Tak se to ale stává od dávných věků. Král byl zabit, ať žije král. Naštěstí pro mne to byla jen klinická a materiální smrt. Pár dní to bolí. Ale každá rána do hlavy bolí, nebo ne? Mluvím tu o probuzení a zavřený ve své iluzi už nejsem. Alespoň ne v té předchozí. Je to jiné, vidím to jinak a cítím se jinak. Jsem možná jen v dalším světě a je mi fajn. Neočekávám nic a ono to jde, věci se dějou a přichází sami, samozřejmě je plán, ale není to jako dřív, prostě když se k tomu nedostaneš hned, tak třeba někdy, no a nebo nikdy a zase to jde. Je jen v tobě jak se s tím popereš tam někde uvnitř hlavy. Jde to pořád a funguje zákon přitažlivosti, vždyť my jsme jen energie...
OdpovědětVymazatŠtěstí je dobrá věc, kterou neumím definovat, myslel jsem si že jsem štastný pár let nazpět, ale byla to iluze, teď se cítím mnohem líp, ale stejně jsem rád, že jsi to napsal tak obrigadu :-)
boa sorte
PS: zdejší flexibilita je fakt super :-)
Sorry, že odepisuju tak pozdě.
OdpovědětVymazatNo mám pocit, že tím, že si myslíme, že už nežijeme v iluzi, ale v realitě, tak jsme se přesídlili do jiné iluze a bude se opakovat to stejné v bledě modrém. Psychoanalytici říkají, že když člověk zjistí, že toto všechno je iluze, tak většinou zešílí a úkolem psychoanalýzy je dostat ho zpět do té iluze, aby se v tom naučil žít a byl použitelný k životu. Nevím jestli to k něčemu je. Jestli to někoho "spasí".
A to štěstí je taky iluze. Lidé hledají štěstí od počátku věků a to je jistým způsobem smysl jejich života. Dojít ke štěstí, ke kterému stejně nikdo nedojde a proto jsou lidi v 60 frustrovaní, protože celý život usilovali o něco, co je iluze a fraška.
Jestli jsi v Brazílii, tak je to první krok k tomu, abys tu iluzi prohlídl. Já se o to snažím taky.
Valeu
"Myslíš, že existuje něco jako reálný život? Není to spíš jen další iluze, aby se to nějak přežilo?" jsou otazky na, ktere je zakazano se ptat mam pocit. I kdyby irealny zivot byl, i kdybys ho drzel nahodou v ruce, ve chvili, kdy po nem zacnes touzit, tak realitu zkorumpujes nejakou srackou.
OdpovědětVymazatTakze at realno je nebo neni, my nemame koukat po tom, kde zijou bohove, nebo skoncime jako schizofrenici, co v honem za pravou cistou realitou lzou uplne nejvic a hrajou nejpodivnejsi hry, aniz by o tom vedeli.
Cesta je spis odhalovat ty vlastni hry, touhy a marnosti natolik, nakolik je sila a spokojit se s uplne malymi pokroky, ktere jsou ale plne otestovany. Je to tezke.
"Byl jsem zostuzen, zohaven, okraden, hozen do sraček lidma, kteří si hráli na mé přátelé." jo tohle je ono. Pratelstvi je proste hra. Uz jen rozdelovat svet na pratele a nepratele je dost kardinalni pruser a naprosty ziti mimo realitu.
OdpovědětVymazatRealita je to, ze jistym lidem rikame, ze jsou pratele a vzajemne se snazime si odpoustet i veci, ktere je posetile prehlizet, protoze doufame, ze i oni budou prehlizet nesmysly, co delame sami a nechaji nam na oplatku ten komfort, ze nas nebudou upozornovat.
A realita je i to, ze s jinymi lidmi hrajeme hru na nepratele, abychom na ne mohli mentalne outsourcovat svoje poklesky a meli na koho svest to, ze zivot neni to, co jsme chteli aby byl.
A realita samozrejme je i to, ze neexistuji ani pratele ani nepratele, prestoze tahle iluze je mocna, jako veskere symboly, jako napriklad penize, ktere ackoliv neexistuji, tak nas vsechny ovlivnuji zcela realne.
Tzn. zcela realne a racionalni je se bud na tuto hru vysrat, nebo ji pochopit na obou stranach. Ono hrat tuhle hru s nekym spravne, kdo nevi, proc existuji pratele nebo nepratele, tak jak je vysvetleno vyse, je dost tezke, protoze ten clovek nevi, ze jde o hru a veri, ze existuji skutecni pratele a skutecni nepratele a ze tuhle hru hrajem proto, abychom se zasmali a prezili a ne proto, ze se snazime, at se iluze stane realitou.