čtvrtek 1. prosince 2011

Jak sem se utopil.

Je tu taková serfařská pláž asi kilák, z obou stran ohraničená šutrama co vystupujou tak padesát metrů do moře. Bazénovej plavec co si dává párkilometrový přeplavby mezi chorvatskýma ostrovama si najde čas vrcholícího přílivu, nazuje serfařský ploutvičky a de si zařádit do vln, poněvadž to má zmáklý, moře jako moře ne, příliv to stejně všechno hrne na písek, tak co.

Každý místo má svoje zvláštnosti, v tomhle případě reprezentovaný středovým kanálem v šířce asi 30 metrů, zhruba uprostřed pláže, kudy teče voda na otevřený moře, protože se to tam točí z těch dvou zálivků. A jaký místo na plavání z tý kilometrový pláže sem si asi moh vybrat.

To, že to odtejká se dá zjistit až za hranicí těch vln, který se balej na pláži - těch je tolik, že vás stíhaj vracet ke břehu. Tam, kde jsou fajn vlny co stojej za to jen jednou za nějakou minutu, už se s tim nedá dělat nic. Blbej gringo zmatkař se snaží dostat zpátky proti proudu co je evidentně v násobku rychlosti jeho ploutviček a za deset minut už nemůže špekoun dejchat i kdyby byl na suchu. Do toho mu ty vlny co maj bejt k zařádění, a co maj když přepadávaj přes tři metry každá, dávaj po palici jak dřevotřískový desky, protože už nemá na to je podplavávat.

Sem úplně zapoměl na to, že zhebnout je docela přiměřený ukončení sebedestrukce a věc na kterou sem nejvíc v životě zvědavej.

Když už sem tak nějak přestával přesně vnímat kdy přicházej vlny a reagovat a popíjel sem ten přesolenej drink, objevil se na pláži kýčovitě trapně učitel ze serfařský školy a zkušeným okem poznal že ten chlápek vzádu si už asi nehraje s vlnama. Byl tam tim kanálem hodně rychle a z patřičný vzdálenosti, abych se neurazil, se mě ptal jestli vim že sem v kanále a jestli tam jako bodysérfinguju. Ani mě nenapadlo bejt vtipnej na téma kanálu a fakt nevim kde sem se naučil říct pomoc podej mi to prkno.

Samozřejmě stačilo plavat do boku a po pár minutách jsme byli v přílivovým proudu, kterej nás vytáh bezpracně ke břehu. Vlek kterej tam zná každý dítě od prken.

Klasika. Rveme se s něčim na sílu bez šance a kouzelně jednoduchý řešení je hned za rohem.

1 komentář:

  1. Jojo, není na to si zablbnout s vlnama :) Něco o tom vím... V Brazílii jsem sice ještě andělíčky nenaháněl, ale v Portugalsku po pár jízdách na vodním kolotoči během nichž jsem zlomil prkno... panika je sviňa

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.