neděle 27. února 2011

Metro v Sao Paulu

Mam tady spousty fotek ze Saa, mozna to tu nekoho zajima, tak nejdriv na tema metro/nadzemka/primestske vlaky. Fotky jsou z kompaktu, takze zadny fotograficky tuning. Umim jen blejsknout co vidim a znam 2 mody: AUTO a VIDEO. Az potom nekdy napisu treba o sexualnim zneuziti nasich hostu od mistnich domorodkyn, protoze i kdyz k tomu mam prava (za predpokladu neuvedeni jmen), tak takove veci jako nahodny sex v ramci jedne sirsi brazilske rodiny v baru na vecirku, kdy navic "obetmi" byli bili chlapci z Evropy, nikoho nezajimaji.

Metro je v Sao Paulu rozsahle. Obcas je to podzemka, obcas nadzemka a casto je to hybrid. V ramci celeho mesta, coz jsou ohromne vzdalenosti (Sao ma mit 20 milionu obyvatel), lze jet za 2.9 BRL, ledaze prestupujete na urychlovacich prestupnich stanicich, jez jsou na mape zobrazeny cerne.



Neni tohle Budapest Keleti? Ne, to je jen hlavni prestupni stanice Luz, ktera ma ted 4 linky a pata se dobudovava. Je tam dobrej chaos a sileny davy i mimo spicku. 
 




Beton je vsude... tady ta stanice byla aspon trochu stylizovanej tusim do podoby lodi. Plus hezky streetartovy obrazky jako ostatne v celym SP.
 

Tady ten vychod ze stanice (pres takovou mensi favelu, kterou ukazu jindy), trochu pripomina Ostravu.
 

Tady uz to fakt skoro Ostrava je.
 

Tady uz je to Ostrava definitivne.
 

Tady je to Ostrava, ale s palmou.
 

Dalsi ajznbonacke city zatisi.
 

Tunel, co usti do mostu se stanici metra.
 


 Typicka brazilska stanice. Beton jak z pod Barrandovskeho mostu. Je to sympaticke, je citit, ze se proste snazi s minimalnimi naklady funkcne resit dopravni situaci. Je lepsi postavit za stejne penize postavit 3 km spickoveho metra jako v Praze, nebo 10km v lowcostu jako v Brazilii? Tahle uvaha se da aplikovat na veskere infrastrukturni projekty (viz dalnice bez nadjezdu, ktere jsou podobne jako ve Velke Britanii a rostou jako houby po desti).
 

Vyrok T. po ranu

Jaka informacni spolecnost?
Jo... par lidi ma informace jak se to dela.

čtvrtek 24. února 2011

Mooca

Sao Paulo je proste uzasny misto. Strsne moc chci zit i tady. Vsechno funguje, vsechno jde silene nahoru. Asijska (japonska) imigrace je videt vsude. Budu se jen opakovat a to i do budoucna. Chtel bych tu taky neco koupit. Narazil jsem na uzasne misto, o kterem se mi pred lety zdalo. Zdalo se mi tehdy, ze jdu do kopce a dojdu na takove kruhove namesticko obklopene domecky. Neco jako Kamenna kolonie v Brne nebo Zlata ulicka v Praze. Citil jsem tam nejakou vuni, jidlo a plno lidicek, i kdyz tam nikdo nebyl. Utulno. Domov. Klid. No a tak tady chodime na blind SP a kouknete bud na video nebo na tohle.
video  

středa 23. února 2011

Vylet do Sao Paula

Tak jsme se preci jen vydali do SP. To mesto je proste fantasticky, stejne jako minulej rok. Dostatecne anonymni, takze na vas v metru nikdo nezira a presto strasne pratelsti lidi. Prijemne klima, cisto, levno. Pohoda.

Nasedli jsme do metra a jeli nahodne. Vystoupili jsme ve ctvrti Mocca. Nefunguje mi tu 3G ze statu RJ, takze jen z ulice a wifiny sem musim postnout uzasnou snidani za lidovy pausal. K jidlu co hrdlo raci. Cerstve jahody, manga, fresh dzusy primo z mixeru, dorticky, syry, masa, peciva a dokonce i neco vareneho. Proc jen tohle nedojde do Ria :(

neděle 20. února 2011

Exhibice a bitvy

motto: Nevidím smysl života, tak jsem si koupil tu nejdražší plazmu a žiju fotbalem (Ambasador)

Internet přes mobil funguje kupodivu natolik dobře, že lze sledovat i pirátské tv vysílání. Naladil jsem NBA AllStar a nestačím valit bulvy. Obvyklej americkej sen samozřejmě nechybí, takže to co se děje na jevišti /palubovce/ ustupuje stále více tomu, co se děje v hledišti. U exhibicí o to víc, exhibice jsou v čase napřed. Celou minutu člověk může poslouchat nějakýho popovýho teenagera, jak říká, že o basketu nic neví, ale přišel se podívat. Úchvatný zahájení, kdy Bryant, Gasol aspol. velmi rozpačitě vítají všemi jazyky diváky celého světa u největší show všech věků (zítra bude zase jiná). Ty rozpaky se zdají být omluvitelné - přeci jen jsou basketbalisti jen napůl celebrity a mluvení není jejich silná stránka. Však ono i TO přijde až se tahle mája začne hroutit a bude potřeba silnějšího kalibru. Není divu, že Beckham dokopal v USA.

Jenže je tu další vrstva, není to ve skutečnosti jen nedostatek rétorického tréninku, ona neumělost je ve skutečnosti poslední skrývačka pro nebohé aktéry, poslední místečko, kde mohou tak trošku být svobodní, byť za mřížemi. Schovat se za masku tupé gumy, co nevykoktá kloudné slovo a když už, tak alespoň bez úsměvu Barbory Tachecí. To totiž nikdo nevydrží (B. T. stvrzuje životem).

Nevěřím, že špičkoví sportovci, stejně jako kdokoliv jiný, gumy jsou. Zvlášť oni ne, neboť museli cosi v životě překonat. Pomíjím, že to čeho dosáhli, je... právě úplně lidské. Prostě i přes úsilí přijali ďábelskou past a rozhodli se hrát hru, protože ve společnosti už/zatím to prostě jinak nejde. Nejsme ostražití a když se spálíme, stáváme se paranoidními.

Budou mít docela slušné peníze za to, že budou hrát a především dělat šašky na charitativních a exhibičních akcích. Když jim to bude už příliš trapné, tak se schovají za "gumu" a s pohledem upřeným do prázdna budou před 100 miliony lidí předstírat nadšení.

A my všichni jsme udělali podobnej obchod. Předstíráme, že to jejich předstírání nevidíme a předstíráme naši radost, která nám skutečně chybí ze všeho nejvíc, až do bodu, kdy si teda ty antidepresiva dáme, protože pak už se skutečně realita a fikce sleje do šedi, ve které se nevyzná ani protřelý feťák.

Jak jsou skvělé ty prodloužené pauzy u exhibicí. Oficiálně je to aby si fanoušci mohli dojít pro další várku kalorií na týden, co slupnou za druhý poločas (aby pak mohli hubout). Neoficiálně je to kvůli tomu, aby se prodalo víc reklamy. A skutečně je to proto, abych si mohl v klidu psát dlouhý blog.

Mimochodem, pokud třeba sázíte, jako celá Amerika, ačkoliv je to nelegální, tak o poločase se zajímavým a racionálním způsobem posunuly kurzy ve prospěch prohrávajícího týmu (nepíšu jakého, je to jedno, jak si bystřejší všimli i v politice - a exhibice, jak bylo řečeno, ukazuje svět budoucnosti; na exhibici je pěkné, že už ani nikdo neví, kdo s kým hraje a nejde o výhru a všichni to vědí). Tedy proč se kurzy posunuly racionálně? Protože každý ví, že tahle zcela zbytečná hra bude zahraná s velkou pravděpodobností tak, aby ten prohrávající tým měl možnost stáhnout skóre... protože tak se exhibice hrají.

Druhá věc jsou sázky na celkový počet bodů, kde lidové idiotstvo vyhnalo tzv. totals až moc nahoru. Tým, který prohrává, přeci podle divadelního představení bude stahovat skóre a jak jinak by to měl dělat než OBRANOU silné 4ky z Bostonu.

Tedy karty jsou úplně rozdané, občas tím zamíchá jen nějaký náhodný faktor, jako že si Justin Bieber uprdne a Blake Griffin netrefí smeč, která by nakonec po velké a velmi předstírané bitvě, umožnila tomu týmu, co nechal ty druhé dorovnat, konečně zaslouženě vyhrát. Protože vážení a milí, tahle exhibice se na 85% rozhodla v prvních vteřinách. Právě tehdy, kdy všichni nejvícn předstírali i sami před sebou, že o nic nejde. Podobně, jako když 30 normálních dětí přijde do třídy a po prvním dni mají na 9 let rozdané role v závislosti na něčem, čemu institucionální ekonomové říkají závislost na cestě.

Ve skutečnosti jsem chtěl psát o pizzerii a něčem jako sociálním rasismu, o tom, jak jsou tu černí lidi považovaní za gumy, přičemž přísahám, nejbystřejší týpek tu byl zatím Angličan. Ale o tom zas příště, i když to s tématem souvisí a na tenhle článek bude navázáno (pevně věřím, že tu spojnici tam neuvidím sám).

Jdu fascinovaně hledět na reklamu, která míchá bouchající tanky, vrtulníky, US vojáky co zachraňují ztrhané (ale atraktivní) ženy, s agresivními basketbalovými smeči. Protože tohle je bitva o L.A. A protože Ambasadora u fotbalu taky nesmí nikdo rušit.

čtvrtek 17. února 2011

Dialektika

Člověk neví dne ani hodiny. Třeba jak dlouho tady bude tenhle blog. Nevím to ani já. Dalo by se říct, že já bych to měl vědět nejvíc, ale je to přesně naopak. Musí to být přesně naopak a právě po přečtení tohohle článku, by to mělo být zase trochu jasnější. Musím teď totiž napsat tenhle článek, protože člověk neví dne ani hodiny... třeba jak dlouho tady bude tenhle blog. Je to poznání, co mi tak nějak vykrystalizovalo v posledních pár měsících. Ačkoliv jsem se jím, jako každý jiný stádní tvor i atom ve vesmíru, řídil odjakživa. [Upozorňuju, že na poznámky typu jestli jsem zase sjetej, reaguju čím dál víc podrážděně. I proto, že nejsem, ale to hlavně proto, že na to není čas, protože pracuju, takže jsem tou prací vlastně sjetej.]

Další upozornění. Tenhle článek je psanej podle toho holograficko-fraktálovýho pravidla, že v každým jeho kousku je i celek. Na to si zvyknete. Po vzoru Larse von Triera, bych to mohl, čistě z praktických důvodů, nazvat třeba Dogma 2012 [a to nikoliv proto, že bych se cítil vůči Larsovi nedoceněn - ale i tuhle poznámku tady můžu psát proto, že se vůči němu nedoceněně cítím - když o tom tak přemýšlím, tak je to vlastně pravda, ale ono je to nakonec dobře; anebo není?]

To, o čem budu psát v tomhle článku a v každém jeho slově, je to, co jde napříč tímhle blogem i napříč životem a světem. Člověk se toho vždycky tak dotkne, zamotá se do toho a pak to tak napůl nechá být a napůl z toho utvoří závěr. Bylo řečeno: Užívání výrazu dialektika dosáhlo v současné filosofii takové míry zmatku, že je sotva možné podat byť i tu nejobecnější charakteristiku tohoto pojmu. Ve skutečnosti, jsem přesvědčen, je ten termín vcelku jednoduchý, jen se zamotává do sebe, protože zamotaný, chcete-li zavinutý do sebe, je. Jak logicky vysvětlit rozpor? Dostanete se k něčemu alogickému.

Nekecám, tohle bude jednoduchý.

Kdo dává na 10% pozor v občanské nauce, tak tuší, že to měl vymyslet Hegel (což je asi odvážné, pokud připustíme, že je to celé matérie, ze které byl stvořen svět), pak se toho chytil Marx. Pak Freud. Pak Stern. Jak upozorňuje posledně jmenovaný, zcela v souladu s marxistickou historickou metodou, je potřeba si uvědomit, na čem to celé stojí. Komunizmus, psychoanalýza, přežírání se a zvracení, rozpory, (marné) naděje, sokratovské dialogy, lidská zmatenost vs. lidská znuděnost a prostě všechny tyhle věci, co máme každý v hlavě, ale před ostatníma i před sebou radši děláme, že život, kterej se v základu podobá létajícímu a párajícímu se perskýmu koberci, tak odmítáme vidět. A místo toho tak moc trváme na tom, že ten nádhernej rozpadající se koberec je PVC z fortelný německý fabriky, až z toho života to hnusný PVC fakt děláme, ale to netušíme, že jsme si tam nechali poslední párací očko, za který pochopitelně jednou někdo zatáhne. Zpravidla to udělá ďábel sekundu před smrtí, abychom se s ním z plna hrdla zasmáli a zkusili to znova. (Castaneda říkal - uniknout Orlovi a myslel tím, zatáhnout za to očko sami a užít si to. A totéž má být i konec reinkarnací.)

No možná tohle nebude až tak jednoduchej článek. Možná se mi vůbec nepoved. Možná jsou na tohle prostě lepší ženský a taky jsem poprvý pořádně pochopil, o co jde, když jsem četl knížku od ženský. Těhotná panna se jmenuje, už jsem ji tu zmiňoval.

Autorka v ní vysvětluje princip. Naprosto univerzální princip: dialektiku. Vysvětluje ho na něčem banálním, na bulimicko-anorektickém přežírání se jiných ženských. Dokud se bude třeba anorexie brát jako snaha retardovaných holčiček, co chtějí vypadat jako modelky, tak jsme retardovaní my. Dokud budeme skutečně věřit, že tlustí lidé si myslí, že tloušťka je hezká, tak jsme stále retardováni. Tihle lidé vědí úplně nejlíp o co tu jde, ale nasedli na vagón, kterej se slušně rozjel z kopce.

Neboli jak je řečeno v té knize například o tloušťce... 200kg vážící slečna ví, že je odporná, ale stále jí ten odpor nepřijde tak hrůzný, jako představa, že ty dva metráky tuku, které ji chrání před světem nebo dotykem reality nebo chlapa, NEMÁ. To je celé. Logicky vysvětlený rozpor. Aplikujte na cokoliv a funguje to. Freud to udělal se sexem (viz ten Sternův článek), kdy prostě lidi museli ženskou obléct, aby ji mohli zprznit/aby se mohla nechat zprznit, a vytvořit si tabu, aby je mohli porušit. Proč? Z nějakého důvodu jsme prostě opustili přítomnost a začali se motat v těchhle hrách, jak říká Stern. No, není jisté, jestli tyhle hry tu nejsou odjakživa... jestli tyhle hry nesjou náhodou vesmír a Bůh, což jsou právě moje soukromé šílené vize a Boha takhle vidím. Jako rozpolceného magora, co se půlku času tlemí a půlku zmítá v děsu. Jednoduše: to že jsme dialektičtí tvorové můžeme a musíme jen přijmout, jinak ten kruh roztáčíme čím dál rychleji. Nenávidíme a milujeme stejné věci a nenaděláme s tím ZHOLA nic. Jediný smysl má hrát tu hru a možná poočku pátrat po tom proč to všechno.

Ta Žižekova třetí neexistující cesta, Sternova nová levice a Greerova postapokalyptická společnost, by si prostě dialektiky měla být vědoma natolik, že by s ní žila a konala s ohledem na ní v každé sekundě. Zatím se nic takového neděje. Poslední hodně vtipná záležitost je vojenský převrat v Egyptě, který jakožto stále se opakující falešnou spásu prožívali nejen nebozí Egypťani, ale i celý tupý svět, který přeci jen měl teoreticky větší odstup.

Takhle už to prostě dál nejde. Ještě odcituju Sterna, protože je mi jasný, že ho přečte tak jeden člověk a přitom ten článek je geniální (opravdu jsem ho dočetl i já?).

Nevíme, co to přesně může znamenat. Bylo by výsměchem představovat si na základě toho nějaké supermarkety bez cenovek. Jde o něco jiného. Cenovky možná nebudou smeteny, možná ani cena ne. Znamená to jen, že z ceny bude odčerpáno posvátno a člověk bude vůči tomu, co cenu má, svobodný - bude mít tedy i svobodu kategorii ceny přijmout. Nebude však možno mu ji vnutit, neboť už ji nebude možno opřít o nevědomé kouzlo.

Posvátna nemůže být podle mě zbaven jen kapitalizmus a peníze, nebo jak tedy nazývat to, v čem žijeme. Posvátna se musí zbavit například i pravda, naděje, spása, sex, prestiž atd. Teprve až se tohle všechno zničí a to nikoliv negací, ale právě tím, že se budeme v penězích topit a pravdu na sebe řvát při šíleném orgasmu, až budeme vidět, že na tom všem skutečně není víc ani míň než na kamínku, co spadnul do vody, tak tehdy přijde skutečné nadposvátno. A možná nás znudí natolik, že zas začnem blbout.


Ať žije cyklický svět. Užijte si jaro. A blog, dokud tu je.

pondělí 14. února 2011

Vylet do Sao Paula

Cca. po roce jsem se opet vydal do Sao Paula, tentokrat s bratrem. Na slunci pres 50, clovek rozespaly, takze jak jsem v nasem mestecku vystupoval z busu, dopadl jsem na chybejici chodnik a podvrtnul si nohu.

Potom jsem klasicky hodinu resil v obchode s mobilama, kolik me bude stat vnitrostatni datovy roaming v jinem state. Bezuspesne. Nekolik lidi, vcetne poradcu po telefonu, mi dalo informace od nula az po "velmi mnoho".

Diky tomuto zdrzeni nam ujel autobus, na ktery navazoval dalsi autobus (letadlo do SP z RJ je skoro za stejne penize, ale se vsemi cekanimi je tech 400km skoro za stejny cas - do 4 let tu ma byt rychlovlak, co to pojede neco pres hodinu). Sedli jsme si na acai a bracha byl nejak unavenej, takze jsme to po brazilsku zapichli a sli domu.

No a prave tenhle pristup nas zachranil od pohromy, protoze mi natekl kotnik a nemuzu chodit. Kdybychom byli v Sau, tak by to bylo dost na prd. Tranquillo.

čtvrtek 10. února 2011

Synchronicity

Před půl hodinou mě cosi napadlo. Dokonce jsem zvažoval napsání článku na Blisty, které by to patrně zveřejnily, ale pak jsme to zavrhl, protože to téma se dotýká politiky a tam není co řešit. *

Pak sednu k internetu a na Blistech je článek přesně takový, jaký mi bliknul v hlavě.

Je šílené, jak jsme stádní. "Nezávislí" lidé jsou ve stejný okamžik napadeni stejnou myšlenkou; nahrnou se do pizzerie v rozmezí půl hodiny v náhodný čas večer či v noci, statistiky návštěvnosti internetových stránek (dokonce i tohohle blogu) jsou jasně předpověditelná funkce několika faktorů jako je denní doba, počasí a den v týdnu atd atd.

* Ono i ten článek vůbec není o politice - je o vnímání naší reality a o nekonzistentnosti. O tom, jak to o čem se tvrdí, že je černé je prostě jako černé vnímáno bez ohledu na barvu (narážím na zmíněnou "pravicovost" pravicových vlád a selektivní aplikaci neoliberální doktríny).

Někdy je to až groteskní. Náš nový učitel portugalštiny, o němž se jistě zmíním, je velmi schopný a inteligentní chlapík. Přesto hraje ve své rodině roli černé ovce, aniž by cokoliv tropil (možná až na to, že je možná gay). Není k tomu jiný důvod, než že rodina tuhle roli potřebuje, tak z něj prostě vyvrhela, kterému ve 45-ti nepůjčí auto, dělají.

úterý 8. února 2011

Tak trochu jinej pohled

prispevek vlozil bratr majitele blogu

obrazky (at je to fotografie, kresba, malba, grafika, montaz, kolaz, atd..) ktere maji popisovat nejakou situaci nestaci vytvorit tak, ze pouze vyuzijete nastroje kterymi je zhotovite – nestaci jen zmacknout spoust fotaku, nestaci jen umet nakreslit zatisi s papirem, hadrem a sklenici. Clovek se musi snazit vystihnout situaci zevnitr ve spravnej moment na spravnym miste a bejt spravne naladenej (spravne naladenej nemusi vzdy znamenat dobre / pozitivne). Kdyz se sejdou tyto tri udalosti muze vzniknout neco, co ma v sobe ducha, naboj, zazitek, pocit, ... rikejte tomu jak chcete. O neco takoveho se snazim pri navsteve brazilie, nejen skrz nasledujici obrazky ktery muzete videt niz, ale predevsim skrz me samotneho. Ne ne neni to o tom, ze bych se strasne snazil bejt u nejake neobvykle situace, je to o tom ze se clovek musi nechat pohltit – pohltit lidma, prirodou, naladama, ovocem (to je fakt skvely), proste pohltit brazilii. Po cca 23 dnech co tu jsem mi to jeste nejde zcela dokonale. Nicmene v pripade obrazku se to jiz tomuto stavu podoba dost. La tibor zde vystihuje tyto situace relativne presne, avsak bohuzel pouze textovou formou. Takze nejake doplneni na tento blog s obrazky: (po kliknuti obr. zvetsite)



Madrid airport - bronzovej strazce

Prfektni letiste z architektonickyho hlediska, skloubeni kovovejch konstrukci s drevenejma materialama – to vse v gigantickem meritku. Do toho detaily jako treba vystavka obrazu nebo plastika jakou vidite na obrazku. Vsechny tyhle pekny pocity rusilo hlavne to ze jsem tam skejsnul 13hodin, nebylo tam zdarma pripojeni na net a relativne malo zasuvek na dobijeni elektroniky.




Rio - jezis a satelity 01


Rio - jezis a setelity 02

Uz me fakt nebavej okoukany fotky jezise z podhledu, takze trochu realistictejsi pohled na nej. Jezis je vsudypritomnej stejne jako satelitni signal, snad jen pod zemi ne tam je panem nekdo jinej...



Rio - favela 01

Jednotlive barabizny sou dost osklivy, jako celek tvorej na prvni pohled chaotickej urbanismus, kterej ve skutecnosti je nejakym zahadnym zpusobem usporadanej, jako treba mraveniste, nebo termitiste.




Rio - mrakodrapy 01

Fragment mrakodrapu mezi kterymi nas okradli, jak jste si mohli precist na tomto blogu zde. Nepripomina vam to v necem predchozi fotku z favely?




Rio - telefoni budka 01

Vnitrni vyzdoba telefonich budek je vskutku inspirativni. Jestli ty inzeraty plnej svuj ucel, tak nechci videt ten sloup, na kterym budka stoji...




Rio - streetart 01


Rio - streetart 02

Moc pekny streetartovy veci, obzvlaste ty slozitejsi, ktery vam sem nemuzu nahrat, jelikoz jsou hodne propracovany do detailu a tenhle blog ma omezenou velikost obrazku. Takze aspon ty stylizovanejsi.




Rio - socialni rozdil

Sedivy barvy, dusna vlhkost, tlaceni odpadku, vytlacovani chudejch, nizkejch, cernejch, sapani se cernejch nehtu z nehtoveho studia ktere tam bude v budoucnu taky frcet, adaptace mezi vyvolenejsima, risk, zastreleni nebo basa, vse pod jezisem - dablem v cernem, Buh ho z druhe strany fakuje svojim prstem.




zviratka a hmyz - pes


zviratka a hmyz - jesterka



zviratka a hmyz - odula 01


zviratka a hmyz - kostelni holub



Jak z blogu vite je tady spousa poulicnich psu, maj svoje teritoria a zijou si svuj zivot ve smeckach bez panu / lidi ale v jejich blizkosti. Trochu jako vlci sou ty smecky co chodej na lov mezi lidi, restaurace, odpadky. Lidi s nima vetsinou nezachazely dobre, takze se zprvu bojej, ja psiska miluju, snazim se s nima sblizit. Jde to, jen kdybych umel vic myslet / citit situace jako oni. Hrozne moc jim chybi laska, kdyz se s nima spratelite, tak zjsitite, ze to sou prachsprosty umazlenci!




trek - mraky 01


trek - mraky 02


trek - mraky 03

Mraky sou hrozne zvlastni, ve vyssich polohachách (hory) je strasne moc druhu, barev, tvaru na jednom miste. Jsou krasne plasticky a prokresleny.




trek - terezopolis to petropolis 01


trek - terezopolis to petropolis 02


trek - terezopolis to petropolis 03


trek - terezopolis to petropolis 04


trek - terezopolis to petropolis 05


trek - terezopolis to petropolis 06


Kazde hory maji jinou atmosferu. Prijemne klima kdy je slunce odsitineno mrakama, si uzijete az po nastoupani nad vysku 2 km. Nizsi teplota, vitr a spoustu pohledu tesne pred hranici kyce je odmenou za vejslap s baglem ve kterem je mimo jine pres 3,5 kg fototechniky, aby jste mohli videt vyse vlozene obrazky.




jungle / drum&bass - makro lisejniky


jungle / drum&bass - cmaranice


jungle / drum&bass - cmaranice

Lesy nemaj zadnej rozlustitelnej rad, vsechno roste pres sebe. Nic nema svuj osobni prostor – jako treba smrky v cr. Stromy se prorustaji, vyrustaji jeden ze druheho – symbioza / parazitovani. Mate pocit ze jsou vsude na vas ektofyti. Vse je v zrychlenem zivotnim rytmu. Uslysite rust stromy, hvizdat zivocichy a hmyz co z tezi uvidite. Neustale se budete ztracet a pruchod byt pouhejch 100 metru timto porostem vam muze zabrat hodinu zivota, hodne nervu a kapek potu a mozna i par kapek krve...

My dinner with Andre

André se jmenoval ten týpek z Capoiery, co jsem ho potkal před dvěma lety v Pernambucu. Ale s ním jsem již nepovečeřel a vlastně o to ani nestojím, především proto, že tenhle film by ho k smrti nudil. Za tenhle film vděčíme opět T., k stažení je na torrentech a je to bomba.

Komu se líbil Waking life, tak bude nadšen (nejsem si jist, zda v tomhle filmu není použita sekvence z WF - jsem zvědav, jestli tohle bude Smrtibráchu taky iritovat a pokud ne, tak v čem je teda rozdíl). Kdo zná Before sunset a Before sunrise (o kterých snad taky napíšu), tak ví, kterým směrem se tenhle film ubírá. Oproti Before sunset a sunrise je to ale ještě minimalističtější [žádné procházky po Evropě natož sex - prostě scéna z jedné hospody] a nahuštěnější, nebo přesněji řečeno, jde jen o jednu otázku, jedno téma, které graduje od začátku do konce skoro podle divadelního mustru.

O co jde... dva chlapíci od divadla (herci hrají sami sebe, ale to se dočtete jinde a vlastně to není zajímavé) se po letech sejdou na zpočátku rozpačité večeři. Rozpaky - vtáhnutí do děje - gradace - volba. Jeden z nich procestoval svět naplněn mystickými zážitky i prázdnem, aby to největší prázdno našel v naší civilzaci a narušil spokojeně-nespokojeně-šedivý život toho druhého, který nakonec, vtažen do děje, vytáhne postmoderní ahydovskou obranu, na kterou pořád narážím: "přiznat vše, abych se nemusel měnit".

Na filmu jsou perfektně zahraná gesta; prázdnost společnosti je podpořená formálností restaurace apod. Vymakané do detailu, tak jak to má být - prostě ústřední téma jede, ale postranní témata, jako vztah těch dvou chlapů, číšník, cesta městem, vnitřní dialog, jsou vlastně tím stejným jako ústřední téma, takže všechno perfektně zapadá, asi jako když vám někdo něco vysvětlí, pak sám předvede a pak to nechá ještě zkusit vás. Proto ten filozofický a kecací film drží člověka v ději. Je pomalejší než dnešní klipová kultura - je čas probrat co je třeba ze všech stran.

Nemůžu uvést lepší nebo jiný důvod pro emigraci, než to, co říká ve filmu ten jeden protagonista. Kdo neemigroval, vnitřně vůči společnosti, může sice vše vidět, ale to je tak všechno. Hraje stále tutéž hru, která ho ničí. Na druhou stranu logický krok k vnitřní emigraci, kdy se svět rozpadne a není čeho se držet a co předstírat, je emigrace vnější.

Ve filmu je příliš mnoho věcí, abych si je po dvou hodinách pamatoval, ale je tam zajímavá věc jmenovitě pro Mordemyho a snad i Alexe. Je to to, čím jsem se tu párkrát zabýval na blogu. Je popsána past, kdy mluvit a jednat pravdivě je k ničemu, protože právě ta pravda nás přesvědčí o tom, že svět je hnusné místo, kde nemá smysl nic dělat. Je k ničemu lakovat svět na růžovo v tendenčních divadelních hrách a tv seriálech, ale stejně tak je k ničemu zobrazovat realitu, o které všichni vědí a snaží se před ní uniknout, podobně jako nemá smysl nadávat nebo cokoliv vytýkat puberťákovi, přestože právě něco naprosto "podělává". Potřebujeme prostě tu třetí cestu - nesmí lhát a nesmí paralyzovat. To není kompromis mezi lží a pravdou, to je nutnost, aby se člověk hnul z místa. (Pozn. L.T.: + nikdo by tuším neměl být tak pyšný, aby si byl jist neomylností své pravdy, přestože ji poctivě testuje světem.) Film nastiňuje cestu v podobě "kapes lidství, které uchovají světlo" v nastávající době temna, protože "poslední okamžik lidské historie, kdy na světě nebyli roboti, byla 60. léta".

Je tam mnohem víc věcí. Například i můj vnitřní dialog, zda vůbec má smysl něco dělat, když stačí "jen tak odosobněně být" bez ambicí a potřeb po zenbuddhistickém způsobu. Tuším, že jsem ten stav měl* a přesto jsem se ho vzdal, pořídil si ženskou, začal vydělávat prachy, emigroval do tramtárie. Proč to všechno? Potřebuje člověk opravdu něco tvořit (ve smyslu, zasadit strom, postavit dům...) nebo je na něj zážitek přítomnosti příliš silný, což jsou dvě možná vysvětlení z filmu. Nebo snad má člověk ukázat ten zážitek ostatním? Nepamatuju se. Dokonce ani nevím, jestli nelžu sám sobě a ve skutečnosti jsem "to bytí" neměl.  Nedozvím se to dokud toho opět nedosáhnu. V průběhu sledování filmu jsem "tomu" byl blízko.

Šílené je, že ten film je 30 let starý. Za 30 let jsme jen došli o pár pater níže ve stupiditě a temnotě, jinak se nezměnilo v podstatě nic.

*(Symbolem toho uklidňujícího bytí je pro mě zimní brněnský bazén na Kraví hoře s pachem chlóru a nerez ocelovými stěnami.)

PS. Po shlédnutí filmu jsme se rozhodli udělat v přízemí takové minikino s projektorem na stropě. Dlouhá úzká místnost s mnoha okny, co vypadají jako filmová políčka, kde je v noci černočerná tma až na světýlka v dálce pod kopcem, k tomu přímo vybízí. Že mě to nenapadlo dřív!

pátek 4. února 2011

Zase clanek

Tenhle clanek je dobrej. Narozdil od jinych, ktere se trebas neceho zajimave dotknou a pak ustreli; nebo jsou mimo, ale neceho si vsimnou, byt treba tim, ze ukazuji neco vyjimecne spatne, asi jako oblibene panoptikum z exotopedia.org; s timhle uvedenym clankem na tema falesna svoboda a falesne bezpeci penez ve vesmiru plnem odosobnenych schizofreniku zcela souhlasim. Souhlasim tedy s analyzou.

Myslenka, ze clovek se proste musi vydat do prazdna a opustit nejen spolecnost, ale i myslenky na jeji eventualni revizi - pochopit, ze ho nespasi ani kamaradi, bloggeri nebo partner (natoz instituce nebo staty) - se tam tedy bohuzel neobjevuje.

středa 2. února 2011

Spolecenska zmena a zmena na blogu

Dovolte mi na uvod zamysleni nad timhle blogem. Za ty dva roky se z blogu stalo neco vic, nez jakysi zapisnik z cest. Zacal mi dost definovat zivot. Nejen tim stylem, ze nez abych skutecne nekde prozil nejaky zazitek, tak radsi vytahnu fotak a fotim, "aby z toho neco bylo", a je z toho prd. To je jinymi slovy popsany Heisenberguv princip, preneseny na makroobjekty. Holt se s nim nic neda delat. Interpretace zazitku meni samotny zazitek.

Horsim spodobnenim teto pozitivni zpetne vazby je vliv blogu na bloggera. Mam pocit, ze tenhle blog me zachycuje v dost staticke a krecovite pozici. T. se mi za to opravnene posmiva. Neon tu kdysi napsal tu repliku z Zivota Briana. Nemam rad spolecnost prave z tohohle duvodu. Vcelku nahodne s prispenim motyliho efektu do spolecnosti proste zaplujete a jste budto ten nesika, ten chytrej, ta cerna ovce nebo ta devka. Ve skutecnosti jsme vsichni stejni, velmi variabilni a prave tahle redefinice skrz spolecnost nam zabranuje pochopit kdo jsme. Protoze neni zadne jadro. Jsme i tim, cim se stavame v te spolecnosti. Posledni vety vyjadruji rozpor, ale jinak to napsat neumim. Nemaji pravdu ani ti, co rikaji, ze clovek je determinovan okolim a nemaji pravdu ani ti, kdoz rikaji, ze clovek ma svuj vlastni nemenny zaklad. Cele tohle deleni je vlastne velmi neuzitecna schizoidni predstava a je dobre s nim prestat.

A proto uvazuju, ze tenhle blog prestanu psat. Bud uplne, anebo jen ty filozoficke kecy. Pravda je ta, ze ty filozoficke kecy me zajimaji cim dal vic, takze v jejich psani budu patrne pokracovat, ale s vetsi intenzitou, s jeste mensi autocenzurou a predevsim: jinde a pod uplne novym nickem, ktery protentokrat nebude akronymem zadneho meho predchoziho nicku. Nebudu svoji novou identitu nijak prolinkovavat, zkratka jako vzdy, podobne jako v Brazilii, pekne od nuly. Timto jsem chtel jen osvetlit, to, co se pravdepodobne stane; ale co se stane nakonec je fakt zahada.

Jinak ted lezim pred zapadem slunce a koukam do zahradky a dosla mi vec jasna jako facka, co uz tady blogem asi proletela. Spolecnost se zmeni jedine tehdy, kdy se lide nauci opoustet. Opoustet ty, co nesnasi i miluji, ale neco nefunguje. Opoustet sve identity. Opoustet vse, pokud citi, ze je treba to opustit. Ne opustit to, na cem je treba vytrvat, aby se nemuselo opustit neco, co je opustenihodne. Proto mozna neni emigrace pro kazdeho, napriklad pro toho, kdo citi v Cesku resty. Proto mozna neni spravny napad prestat psat tenhle blog. Jeste to nevim.

Spolecenska zmena nebo snad mene klisoidne fazova zmena spolecnosti nenastane, dokud se nezvysi kriticke mnozstvi opusteni toho, co ma byt opusteno. Zatim jsme jen ve fazi cim dal vetsiho opaku - sysleni nesmyslu. EU se radeji o neco pozdeji uplne znici, nez aby opustila evidentne spatnou cestu a analogie muzeme videt napric spolecnosti. Nevidel bych to tak skepticky, ze k tomu nemuze dojit. Zaprve kazda bublina jednou praskne. Zadruhe lidska hlava je rozhodne schopna vetsi flexibility nez ta prumerna z pocatku 21. stoleti. Dobrodruzi ze staroveku i stredoveku jsou toho dukazem. Tehdy byli ti lide vzory, dnes jsou za podiviny a to v lepsim pripade (prosim, tady si nestezuju a neprosim se o svych par sekund slavy - proste upozornuju, ze vzhlizet k kretenum s napomadovanou hlavou cloveku prinese jen kretenismus s napomadovanou hlavou; a cosi mi rika, ze proto tenhle vesmir stvoren nebyl).

V okamziku, kde se lidi skutecne nauci hlasovat nohama, dostanou moc. Dokud se bude stale davat nadeje do revoluci, jako je ta v Egypte, ktera uz prave v tehle chvili je jiste kurvena nejakym mistnim Havlem, budou lidi s tou falesnou nadeji stale ve stejne dire. V okamziku, kdy clovek zacne pragmaticky delat svoji praci v nejsirsim moznem meritku (tj. treba vychovavat deti) a pragmaticky zacne volit nejvhodnejsi prostredi pro tu svoji praci (analogie s Roarkem a jeho filozofii funkcni architektury se nabizi), nastane ta fazova zmena. Dokud se clovek bude zabyvat nesmysly, ktere nevedou k tomu, co potrebuje, bude to co potrebuje marne hledat ve vnejsim svete a v schizoidnich pranich od toho sveta splnenych. Postmoderni clovek tady namitne: ale co jsou ty veci co skutecne potrebuju? Je potreba se zastavit a zklidnit uprostred te vravy. Kazdej hurikan ma pry svoje oko (nemuzu potvrdit, Brazilii se hurikany vyhybaji). Kdyz jsem byl malej, tak sem si rikal, ze bych v tom oku chtel byt a pohybovat se paralelne s nim a treba u toho jist kedluben. Urcite nejaka snove-symbolicka paralela mozku, kterou s nami ten uzasnej organ komunikuje a primo na nas rve, co mame delat.

Ted mi jen doslo, ze s tim koncem blogu jsem jak Stwora na Zvedavci. Nemusite sem psat kolik lidi sem chodi a jak moc se to cte a jaka by byla skoda a bla bla. Od toho mam Google analytics. Navic jak rikam, vsichni lidi jsou stejni a ja hodlam psat dal. Proste jen pro jine-stejne lidi. Nejsme vubec tak duleziti, jak se nam v nasi existenci zda. Tou posledni vetou nechci nikoho ponizovat - melo by to byt velmi prijemne oddychnuti.