Prague trip

Povinné návštěvy mám tak nějak za sebou, konečně sedím ve svém autíčku a mířím do Ostravy. Dnes mi to házelo dobré flashbacky na dobu před pár lety, kdy jsem měl právě jen to auto a tak jsem se spokojeně flákal. Na dálnici před Hradcem jsem si užil záblesky falešného vědomí, že vůbec o nic nejde a člověk si může "jen tak" jet.

Pro mé blízké je jistě těžké mě nevidět přes rok, ale je to moc požadovat trochu empatie s introvertem? Stále ty stejně otázky (jaká je největší zima v Brazílii? a teď je tam zima? a co tam jedí?...), blog buď nikdo nečte, a když ano, tak patrně ignoruje to, co sem píšu. Kromě těch "core" info se to snažím prokládat i touhle faktografickou omáčkou. Ale právě že je to ta omáčka, která se používá k redundantní komunikaci. Takže co se divím že. Pokracujem v předstírání. Česko je nádherný, s lidma je to horší, ale dohromady to působí stále jako sen... jako bych se protézama hrabal v pytli, do kterýho nevidím.

Kromě jiného jsem v Praze navštívil restauraci U dělového kříže, která je domovinou mého otce. Vídám ho tak jednou za rok, takže jsem se zpozdil jen o pár měsíců. Z celé tequilové návštěvy si pamatuju jen jednu slečnu - dceru otcova kámoše, který tam seděl taky s námi.

Slečna právě dostudovává psychologii na teologické fakultě. Takovou dávku (liberalizmu, postmoderny, neurčitosti, nihilismu...) jsem už dlouho nedostal. Například jsem se dozvěděl, že pokud je někdo věřící Žid a učí o judaismu, tak pokud učí dobře, tak to nepoznáte.

Prostě účelem dneska není v žádném případě a ani trošku nalezení pravdy. Ta totiž podle dnešní doktríny neexistuje. Není vůbec nic jisté, každá pravda je jen falešná pravda. Kdokoliv se přikloní k nějakému názoru víc, než třeba Neon ve svém mentálním cvičení, je trapný mimoň a dělá to "špatně". Jestliže je svět agnostický, tak nemá smysl pravdu hledat. O judaismu vlastně není potřeba nic moc vědět, stačí povrchní googlovaci kecy, ale hlavně k němu nepociťovat něco pozitivního nebo negativního. A tutéž šeď je potřeba pociťovat k celému světu a všemu co v něm existuje (pardon - možná i neexistuje).

Jenže tahle doktrína je samozřejmě nekonzistentní. Zpochybňuje všechno, ale nedotkne se sama sebe. V okamžiku, kdy by to udělala, tak dojde k implozi a zanikne. Takže je to jen trapná výmluva, řekl bych falešná agnoze používaná k omlouvání vlastních slabostí, nebo řekněme nejistot. Není to jediná nedůslednost, která je dnes v kurzu.

Slečnu ve škole naučili, že člověk má hledat jakoukoliv teorii v kontextu. Například v kontextu doby nebo osobní zkušenosti člověka. Což je podle mě dost dobrá připomínka. Jediný problém je, že sama dnešní doba není brána v kontextu a zrovna tak lidé v ní nejsou brání v kontextu osobní zkušenosti. Co tím myslím?

Je velmi velmi pohodlné se schovat právě do té liberálně-postmoderní krusty a neztrapňovat se nějakým zápalem pro věc, protože jakýkoliv zápal bývá obvykle jen kompenzaci nějaké osobní katastrofy nebo komplexu. Zásadní otázka je zda obvykle nebo vždy. Dnešní nevědomí v tomhle příliš generalizuje a zaměňuje obvykle za vždy.

Prostě dnes se nikdo neptá po kontextu našeho společenského nevědomí, které je šířeno vším. Médií, politiky, školami, firmami, institucemi, vztahy. Daří se to zakrývat nějakým záhadným způsobem, ale důvod je jasný. Kdybychom zkoumali naši společnost stejně, jako zkoumáme výroky ředitele Židovského muzea, který si s sebou celý život táhne osvětimskou generační tragédii, tak zjistíme, že podobnou tragédii máme i my v sobě a je to ztráta jakéhokoliv smyslu. Skrz námi vytvořenou doktrínu tu ztrátu smyslu jen podporujeme a pak si říkáme, jak je ta naše teorie "vím, že nic nevím", naprosto geniální. Masochizmus je to, oč tu běží.

Výše uvedené jsem té slečně tak úplně neřekl, protože ji táta začal bohužel ztrapňovat, což je mimochodem podle mě cesta, co se obrátí proti němu a je to jen nadstavba toho celého cynismu. Dělat si prču z lidí, co příliš žerou teorii o tom, že nic se nemá žrát. Hodně zacyklené do sebe a proto se to tak drží. Nikdo to nechce rozmotávat.