Jak koupit dům a nepřijít o prachy.

Se to tu trochu zadrhlo. Já hledám dům a řešim firmu a Bigblogger má plnou hlavu cesty.

V Brazílii se to má s barákama tak. V centrální evidenci (Cartorio) je jen velmi omezené množství evidovaných vlastnických práv. Lidi tu prostě maj baráky, protože si je postavili jejich předci na půdě co si jí zabrali, nebo si dům koupili před mnoha lety od vlastníka, kterýmu věřili, že je vlastníkem. A tak se dá bezpečně koupit jen to, co má zlegalizované vlastnictví (Legalizado). Proces funguje zhruba tak, že vlastník zajde k notáři, prohlásí, že nemovitost je jeho a proč, pak proběhne jakýsi přezkum pak geometr přesně vymezí hranice užívaného pozemku. Pak se to zapíše do Cartorio a je to. Může se to vesele prodávat za cenu přibližně trojnásobnou, než kdyby se to neudělalo.

Háček je v tom, že proces legalizace stojí dost peněz a tak chudí vlastníci Sítia ( obdoba našeho vesnickýho domu s větším pozemkem) když zestárnou a odejdou do města k dětem , dům prostě opustí a tím to končí. Chátrající domek uvidíte na každým rohu. Pokud se ovšem neobjeví typický znalý taxíkář. Zaplatí legalizaci, odcházejícím pár tisíc a ejhle domek je na světě = na prodej s legálním zápisem v evidenci.

To, co se kolem legalizace může dít za věci můžeme nechat volně na fantazii každého.

Další místní vychytávka je rozlišení zda je dům v oblasti "Perimetro urbano" = zastavěná část města, nebo "Hurao" mimo oblast. Banky půjčují jen na nemovitosti nacházející se v Perimetro , takže stačí pár set metrů a stejnej dům můžete mít za polovinu i mín - pokud platíte ze svýho a ne půjčkou. ( Ty mimo skoro nikdo nekupuje, protože si většinou berou hypotéky = nízká cena )

Druhou kapitolu dopíšu až si definitivně naběhnu a něco koupim.

Výše uvedené informace jsem získal pomocí asi deseti sloves co zvládám a pantomimy, která se mi tu vyvinula neuvěřitelně, takže uvítám jakoukoli informaci, pokud to bude číst někdo kdo o tom něco ví.

Ctrl + C, Ctrl + V a alergie na kočku.

Tohle souvisí jen částečně.

Už mě napadlo párkrát to napsat, ale neudělal sem to nevim proč a teď už mi to nedá.

Asi se tomu budete jenom gebit ( = jízlivě se smát nebo jen smát se ), ale když jsem chtěl před pár lety - na mý poměry před pár lety - něco zjistit, posílal jsem žádosti ze svý městský knihovny do okresní knihovny a ta do krajský až k univerzitním. Tak jsem se dostal ke třem větám co mě zajímaly po dvou měsících korespondence knihoven.

A tak opakovaně celé roky zůstávám konsternovaně civět na to co na mně kouká z vyhledávačů po zkopírování toho co potřebuju vědět za pár vteřin. A jěště konsternovaněji na to, jak to mají kluci v mým tehdejším věku u prdele. Určitě ne všichni. Naštěstí.

Není to stesk jak to bylo tenkrát jiný. Jen potlesk možnostem. A smíření s tim jak to prostě se všim bejvá.

Jo a ta kočka. Asi od dvaceti jsem alergik na různý blbosti. Většinou na to kašlu a když fakt kašlu a tečou mi nudle z nosu a slzy, sežeru nějakej prášek jako vy.

Už dost měsíců sem žádnej prášek nesežral a ta kočka co se na mně teď válí ( žena spí vedle takžeprosim žádný asociace s kočkama dvounohýma ) je asi taky nějaká zázračná, protože v čechách bych byl touhle dobou dost odepsanej.

Jak je to teď s pizzerkou

Po dohodě s La Tiborem jsme s L. vzali pizzerku, o které jste měli možnost se zde dočíst. Odjezd je naplánovaný na konec října. V mezičase se už začaly řešit první provozní věci. Od pizzaře přišla zpráva, že si můžeme celou pizzerku nechat. On se totiž sbalil a vypadl pryč, poněvadž mu nějak neklapla spolupráce na té druhé větší pizzerce. Zárověň oznámil, že nezaplatil za září nájem. No a v tom se to lišilo s výpovědí jedné paní, která vlastní prostory a které se ten nájem má platit. Po brazilsky to začala zkoušet, že je potřeba doplatit. A dokonce, že to nebude standardní platba, ale asi o cca 80 realů víc. A taky, že pizzař nezaplatil od července. Je to guláš. Brequina, který to šel zaplatit zaplatit, stáhla ale více oproti emailové úmluvě.

Bylo potřeba, aby se potkala L. s La Tiborem, protože do téhle chvíle se neviděli. L. z toho byla krajně nervózní. Nakonec si ti dva padli do oka a bylo. Zabrousili i na téma pizzerky, i když jsem to nechtěl moc rozpitvávat, protože jsem měl strach, že mě LT zmlátí. Již předtím naznačoval, že má na starosti jiné věci a nechce se zabývat pizzerkou, když ji máme na starosti my. Ale nakonec se i tohle téma vstřebalo :)
L. se dokonce zmohla na to, aby o chvíli později zavolala madam, které se platí nájem, jakže to s tím navyšováním bude. Tak jak zjistila, že se s ní baví někdo místní, okamžitě popřela všechnu emailovou korespondenci. Dokonce i že nájem bude v původní výši. No uvidíme, jak to dopadne. V každém případě L. se toho chytla a stará se, což mě těší. Nevěřil jsem, že dokáže vést telefonní hovor na takovéhle úrovni. Říkali jsme si, že musela pracovat někde v call centeru. A nebo, jak říká LT, že každý člověk má v sobě neuvěřitelný potenciál.

Co jsem ještě v naší vlasti, tak už mě tady toho moc nečeká. Vymýšlet něco dopředu se mi ani tak moc nechce. Myslím ohledně pizzerky. Kdo ví jak to bude na místě. Nejspíš uplně jinak než si představuju. Koupit POS terminál(pro neznalé elektronická registrační pokladna), ale jen od lidí, co vidí do byznysu a nebo někde za levno. Po těch pár letech sraček mám pocit, že se mnou někdo pořád musí vyjebávat. Třeba někdy zpátky získám tu důvěru v lidi. Napadají mě tisíce věcí, co by se dalo dělat v BR, ale chci se držet hlavního plánu a makat na něm, když to půjde. Dát do toho všechno, co ve mě ještě zbylo a mít konečně pocit, že ta práce za něco stojí.

Odstěhoval jsem se po 5 letech z Prahy. Bydlím na Moravě v Beskydech v domě rodičů. Zjistil jsem, že stačí dva dny a návrat do Prahy je jako návrat do války. S LT jsme tam pobyli den. Chytal jsem schýzy. Nechtěl jsem jíst. Jen ať už vypadnem. Přežili jsme to oba :) Vypravím se tam nejspíš ještě jednou tak na 3-4 dny za L. a vemu si od ní nějaký bagáže. Zjistil jsem, že i když vezmu do letadla všechno, co jsem chtěl, tak mi zbývá cca 42 kg volné hmotnosti. Prý převezu mouku.

Tady u nás je teď nejlepší období na život. Lufťáci táhli zpátky do Ostravy, takže je zde tak 20 místních rodin. Klid. Neuvěřitelný v porovnání s Prahou. Na baráku je otec, který nikdy moc nemluvil a ani se nikdy se moc neptal. Když jsem mu oznámil, že jedu do BR, tak se na mikrosekundu zamračil, ale začal se o to zajímat až za pár dnů. Začali se zajímat všichni. Teda ti, co to ví. Já nemam moc potřebu se někomu svěřovat. Prostě odjedu a nazdar. Ti, co za to stojí se to dověděli. Zbytek to stejně nezajímá a o předstíraní zájmu taky nemám zájem...

Třeba mi to jednou v té Brazílii nebo kdekoliv dojde o co tu jde. Třeba mi dojde, proč otec nemluví se svojí rodinou a místo toho radši jede na kolo. Možná přijdu na význam života a pochopím kvantovou fyziku. A možná taky ne, ale tím se teď netrápím...

STK a úplatek - Brazilskoje

To už je zase jen praktickej poznatek s vhledem do brazilský mentality primitivním okem.

Protože jsem si koupil auto dostalo se na řad dotažení "formalit", v domluvený den prodávající a kupující zajdou na DETRAN ( obdoba čr dopravního inspektorátu nebo jak se to teď jmenuje).

Filé ( fronta) č.1 na příjezdové komunikaci k DETRAN ve vhodně zvolený čas ( probůh maximálně do 14 hod než lidi začnou zdrhat z práce( pracovní doba do 17 hod)). Pohoda dvacet minut a jste ve vratech.

Je to trochu šlehlý USA stylem, kde lékárny i banky fungujou "do auta" ( asi ne na Alajašce nebo poušti, ale na Floridě třeba), takže i další hoďku, dvě ve frontě máte možnost zkoušet kvalitu klimy ve voze. Pokud máte ten pech a koupíte auto z jinýho kraje, čeká vás technická kontrola.

Ta má dvě úrovně. Jednu brazilskou, při který vám na rozdíl od čr jen zkontrolujou jestli svítěj světla parkovací potkávací dálkový brzdový a blinkry, jestli stíraj stěrače a ostřikujou ostřikovače předního skla a HLAVNĚ jestli troubí klakson, protože bez něj zhebnete do půl hodiny, nebo někoho sestřelíte do půl hodiny ( pořád trvám na tom, že zdejší spontání systém dopravních pravidel vytvořených řidiči je nejdokonalejší ne světě mnou poznaným ) a samozřejmě neoholená ani jedna z pneumatik, nebo její podstatná část. Nikdo se nemíchá do podvozku a technických blbostí - to je vaše věc.

Až na úroveň číslo dvě. Ano, ekozmrdimor je skutečně i zde. Kvalitní emisní computer aparatura Bosch číhá u každýho ze třiceti stanovišť ( ze kterých jsou samozřejmě jako u přepážek kdekoli otevřený jen čtyři) aby odhalila všechny ty zasraný výfukový plyny co nám ničí svět hned vedle 1 184 zapálených hald všeho v každým městečku za vhodnýho větru.

Moje 10 let starý auto asi chlastalo a tak nafoukalo. ( Tu značku a typ a motor měli před lety moji zaměstnanci v čechách a i když to bylo při kloupi hodně starý a zmožený auto, vydrželo neskutečný věci a nakonec se prodalo s firmou a dalšíma verkama před mým odletem s + 200 tis km jen s výměnama oleje a spotřebních dílů). Motor běží jako u novýho auta a funguje jak má. Ale čísla jsou jasný a computer co do něj vede trubička z vejfuku je holt computer a bliká na něm červenej štráfek, takže je zle.

Brazílie už není naštěstí před olympiádou a fotbalovým mistrovstvím světa vůbec korupční země, takže se tu jen mrká a chodí na záchod, kde se zaměstnanec DETRAN a majitel znečištujícího auta společně vyčůraj a při té šťastné příležitosti si předaj 30 BRL ( tři stovky český). Po té obdrží vyčůraný majitel od vyčůraného zaměstnance dokumenty, že je auto OK a s tušením že je vše spečetěno vyrazí majitel do haly s nápisem "DOCUMENTOS".

A tušení je správné, po Brazilsku máte vyhráno. Nejdřív Vám dojde proč ve třiceti stupňovým počasí chodí lidi na úřady v kalhotách a dlouhým rukávu - v hale je 17 stupňů a čtvrtinu z ní zabírá klimatizace, která to zvládá - pro evropana pohoda v tričku a kraťasech. Pak už jen hoďku čekáte než někdo začne řvát vaše jméno a podle toho poznáte k jakýmu ze tří obvykle otevřených okýnek z deseti máte vyrazit.

Brazílie je svět mladých, takže se tu pořád někde někdo zaučuje a za přepážkama sedí dvacetiletý holky a kolem nich běhá někdo kdo tomu trochu rozumí a na střídačku radí. Po půlhodině na přepážce kdy slečna objevuje taje softwaru a jeho prodlev a taje rozdílů mezi autem vyrobeným v Br a importovaným opustíte přepážku a šťastně se zařadíte do fronty na vydávání vytištěných dokumentů. Po další půl hodině zajásáte při zvolání vašeho jména z jiných mladých úst a dojdete si dokumenty vyzvednout. V autě si pak při zastrkávání za stínítko pro jistotu přečtete vytištěný techničák a ani vás příliš neudiví, že vaše křestní jméno je natolik zmrvené, že to při srovnání s pasem nebudete policajtům schopen obhájít a tak si na 40 minut ještě odběhnete doklad jen opravit.

To nejdůležitější na tom je to, že lidi ve frontách v autech i v hale, kde se mi to zdá přirovnat jen k úřadům v Kyjevě, na sebe pořád mluví, smějou se a zahrnujou se pozornostma a informacema a pomáhaj si aby ulehčili. Je to naprosto neuvěřitelný a chvílema sem si přál abych tam moh bejt celej den, protože ta krása z těch drobných pozorností a laskavostí a souznění by se u nás dala chápat snad jenom na nějakým rodinným setkání.
A tak zatímco v tom Kyjevě lidi vypadaj jako kdyby byli po stakanu vodky, nebo se na něj těšili, tady je to smíření s byrokracií nějaký přirozený a krásný. ( Lidi na ukrajinským venkově mám strašně rád a dost se těm lidem tady podobaj, jen ty dubový lesy a mráz na nich asi dělaj jinej první dojem).

Proč emigrace?

Začneme teda. Byl jsem požádán La Tiborem, abych, jakožto budoucí emigrant stěhující se do Brazílie, popsal svoje myšlenky na tomto blogu. Abych zkrátka popsal to, co se mí honí hlavou před odjezdem. Nejspíš to bude narušovat koncepci brequinhových postů a budete z toho mít, milí čtenáři, nejspíš guláš, protože ho mám taky.

Emigrace je u mě nutností. Došel jsem do stádia, kdy jsem se v naší vlasti zasekl na jednom bodě, u kterého cítím, že to není tak moc super. Cítím se na 40 - nejspíš krize středního věku - ale ještě mi není ani pětadvacet. Moje strmá kariéra začala u pojistek u jedné MLM firmy. Prostě kluk z vesnice přijel do Prahy vydělávat škváru. Tak mi navalte vaše prachy. Pro jistotu mě vyzbrojili solidním arzenálem v podobě prodejních dovedností. Každý v té firmě to musel umět. Jinak si nevydělal. A pak byl doslova za sráče. A to já sem nechtěl. Chtěl jsem být hvězda. Tak jsem to z těch lidí tahal. No netrvalo tomu dlouho, protože přišla změna. Já, hvězda firmy a největší extrovert, jsem dostával záchvaty "introvertismu". Zavřel jsem se doma a vypl jsem telefon a seděl jsem za gaučem. Týden mě nikdo nemohl dohnat. Začal jsem cítit, že něco není v pohodě.

Říkal jsem si, že je na čase změnit působiště. Někde, kde mě nebudou tlačit do prasáren. Kde naopak můžu lidem i pomoct. Burze jsem rozuměl. Nebo jsem alespoň o ní měl nějaké povědomí. Třeba, že se tam dají vydělat peníze, když do toho člověk vidí. Taky jsem si říkal, že když budu zaměstnanec a né OSVČ, tak asi nebudu dělat takové prasárny jako dříve. HAHAHA. Jo když jste mladej hlupáček, tak uvěříte všemu. Mým úkolem bylo nahnat klienty s co největším kapitálem a narvat to do turbo- chtete-li knock-out certifikátů a obchodovat jako blázen pro poplatky. To všechno po cca 2 týdenním proškolení. Dal bych tady milion smajlíků, abych vám ukázal, kolik hlupáků se našlo, co mi sežrali, že jsem skoro bůh na trhu. Fakt k tomu nepotřebujete moc. Stačí jen lhát tak, abyste tomu věřili i vy sami. Přece nemůžeš být úspěšný obchodník, když nevěříš svému produktu XY. Takže jsem se doslova prolhal k penězům, ale stejně jsem je záhy rozfofroval za koks. Protože to přece makléři dělají, protože to je bohémský. Taky stačilo... I koksu i lhaní.

Zrušil jsem telefonní číslo, aby mě nikdo neotravoval. Nedělám nic, sedím doma u internetu a přemýšlím. Všechny rychlokvašky jsou špatně. Jako z trhu, když něco vystřelí prudce nahoru, tak zákonitě příjde korekce. Kdo by řekl, že ta moje korekce příjde až do totálního propadu. Kdo by řekl, že ze "zábavného" extroverta je člověk, který ani nemůže vyjít na ulici, protože už neví, jak má dal lhát, ani neví, proč na tomhle světě je. Ale co, nebudu tady brečet, že za to můžou oni. Že za to může ten evil systém. Ne. Už dávno jsem si toho vědom, že si do gatí seru pouze já sám. Jak z toho ven?

Moje holka, zachováme zdejší pojmenování blízkých osob, L. je brazilka. Jak typické... Jako makléř musíš mít něco extra. Přece nebudeš chodit s češkou, jsou to špíny a nikoho tím neohromíš. Super beru ji. Ze začátku dost povrchně a s lhaním. Všechno to vyšlo najevo. Nevysrala se na mě, jako jedna z mála. Je to latina a miluje mě. Neřídí jí mozek ale emoce. Po tom všem, kdy mě nejspíš prokoukla, řekla: tak jedem do Brazílie. Hm, proč ne. Tak jsem sedl k internetu a začal hledat, co to ta Brazílie je. A našel jsem blog, u kterého jsem strávil týden, abych alespoň porozuměl obsahu. Ale pak sem si řekl, že jsou v tom obsaženy ty myšlenky, co se mi furt v hlavě motají. A tak jsem vlastně tady.

Tenhle blog z mojí strany není o Brazílii, i když tam jedu za měsíc. Je to snad o nějakým přerodu a revoluci. A možná taky trochu o punku a o trhu, jestli to někoho bude zajímat.

Takže ten punk

Sex a svíčková.

Jednou kdysi před mnoha lety jsem ležel na koupálku, místo učení na maturitu, a přede mnou se válela partička starejch chlapů mezi 40 - 50 ti lety. Z hlasitýho hovoru mi utkvělo pár vět, který by se daly reprodukovat zhruba tak, že ta mladá manželka je sice skvělá, ale že ta svíčková co umí je jěště lepší. Dál tam výslovně padlo od jednoho účastníka, že sex neni špatnej, ale že hodně dobrý jídlo je v tomhle věku o dost lepší požitek, což se setkalo s všeobecným souhlasným mmručením.
Jako čerstvě zamilovanej s čerstvýma milostnýma zkušenostma jsem se blaholsklonně nad těmi hloupými straci usmíval.

No dneska sem poprvé za ty měsíce tady koupil svíčkovou a správně jí kousek osmah na správným oleji a správně sežral s tím sosíkem a bagetkou a sem smířenej s tim, že by se nade mnou moh někdo na koupálku blaholsklonně usmívat. A to mám ženskou která se mi líbí a tak 70% dnů jí žeru a jen tak 10% dnů přemejšlim jak bych jí nenápadně poslal do Evropy, kdyby ty děti neměli na ty ženský takovou nepochopitelnou vazbu ...

Ten chlap co tu chlazenou svíčkovou z volečka co žere jen trávu přines jí deset minut pitval až zůstalo jen maso, pak to zvážil, půlku rozkrájel na přesný steaky a půlku na medailonky. Vsadim se o deset kilo tohodle, že to bylo stejný jako bio svíčková za 660,- Kč / Kg v čechách. Jo pro žiďáky - stálo to 17 BRL / Kg.

Kočka, karamel e outros.

Prej je to nějaká emigrační krize nebo co, ztráta energie a sounáležitosti s něčim co považujeme za svůj svět a přitom je to jen v naší hlavě, každopádně jsem se trochu vypliv a nezbylo mi dost síly v prstech na nějakej příspěvek. Rád bych vám nasypal trochu informací o Brazílii a místo toho z toho leze autopsychoanalýza.

Vypadá to, že se dostávám k tomu proč jsem vlastně hlavně tady. Bez toho zavrhovanýho okolí, co ale obsahuje zaběhlý jistoty, sám za sebe a se sebou a je to hustý, ale k nezaplacení. Pro svobodný o 70 % snažší - nemusej otvírat bolesti vztahu a vyrovnávat to do hladka, protože bez toho vyrovnání a smíření trablů to vztahy, nikde kde zůstanou samy s realitou, nepřežijou. Trochu mi to "kazej" noví lidi okolo jako třeba soused co zamete silnici i před mým barákem, protože příště to třeba zametu já - aniž by s tim počítal. Nebo ženská co s námi běhá celej den po úřadech, protože jsme pro ni fajn famílie a chce pomoct a tak různě podobně.. Ale to asi jen začíná dejchat novej svět tady okolo takovej jakej doopravdy je. I když slovu doopravdy se začínám cynicky smát čím dál tím víc.

Děti dostaly černou kočku. Když spěj, vrčívá mi v houpací síti u ucha, do ksichtů nám svítí měsíc, příboj v dálce buší do písku a život se zdá příjemně zamotanej.

Karamel co se v čechách dává po kapkách do bombonů se tu prodává po kýblech = dietní pobyt skončil.