pátek 5. listopadu 2010

R. D. Laing - Rozdělené self (část 1.)

Konečně se, i pod tíhou komentářů zde na blogu, dostávám k onomu záhadnému Laingovi. Opravdu si nemyslím, že je nutné zde opakovat věci, co se můžete dočíst jinde. Zejména zde podle mě není nutné opakovat věci, co se můžete dočíst v Laingovi nebo jiných knihách, o kterých zde budu psát. Co se obsahu recenzovaných knih či filmů týče, hodlám ho zde zmiňovat jen proto, aby i čtenář, který bude k vlastní škodě líný a zmíněné dílo neshlédne, rozuměl textu, který píšu na blog. Nemá smysl si tu hrát na univerzitu, kde si má někdo nastudovat literaturu, protože už i na to se zvysoka kašle. Chápu, že lidi, co jdou číst blog, si sem jdou spíš odpočinout. Poslední, co dnes člověk chce je být do něčeho nucen. Rozdvojím tedy sám sebe hned několikrát a budu psát ty recenze a úvodníky do knih, a zároveň jako byste je znali, je s vámi budu i připomínkovat. Přičemž když píšu úvodní text, tak můžu mluvit akorát tak sám se sebou a imaginárními osobami ve své hlavě, přičemž ty osoby se patrně skrývají za vašimi anonymními nicky.

V minulých dílech blogu jste se mohli dočíst, že poslední cesta z Brazílie byla střet se stárnoucím profesorem Lynchem, který právě Lainga překládal do španělštiny. Na té cestě jsem chtěl psát tuhle recenzi, ale místo toho jsem si s ním povídal a zjistil, že ačkoliv on Lainga zná lépe než kdokoliv a Laing popisuje jeho životní situace, tak profesor stále podléhá iluzi, že to, o čem učí, se jeho samého netýká. Jenže ono se ho to týká a dostihuje jej to. Po přečtení Rozděleného self se mi v hlavě zhmotnilo něco, co tam tak povlávalo neřečeno už dlouho. Laing se totiž týká všech - minimálně těch v západní společnosti.

Laing se zabývá schizoidní a schizofrenní osobou. Schizoidní je osoba rozdělená. Někdo, kdo rozlišuje a dělí sám sebe v různých úhlech. Nejčastější bývá rozdělení na "masku" a "skutečné já". Masku Laing označuje také termínem falešné self. Definici schizofrenika jsem dosud nenašel, ale domnívám se, že jde o schizoida, který překročí hranici "kontroly". Hlava patrně funguje tak, že jistou dlouhou dobu člověk dokáže hrát onu důmyslnou hru na falešné a pravé self a proces je, zdá se, kontrolován. Pak ale dochází k bodu zlomu, který může být jak okamžik, tak i postupný proces úpadku, kdy člověk kontrolu ztratí a rozpadá se něco jako gnostické mozkové nadcentrum, které říká, čím člověk je v jakém okamžiku - zda falešný či pravý (toto je moje idea ne Laingova).

Laing psal knihu před půlstoletím. Je označován za pokrokového, neboť schizoidnost jakoby nepokládá
za nemoc. Je to prostě jiný program mozku než "normalita". Schizoidnost vzniká ve stavu ohrožení. Schizoidní jsou typicky například vězni v koncentráku. Lidé si často kladou dotazy, jak je možné něco takového přežít. Odpověď je - realtivně snadno, ale za cenu ztráty své celistvosti. Ty hnusy, co se dějí člověku, nebo které člověk sám dělá, nedělá a nezažívá jeho pravé self, ale jeho falešné self.

V tomto ohledu je zajímavá odbočka zpět ke Slavoji Žižekovi a jeho studii koncentráků. Žižek popisuje ono rozdělění mysli, ale přichází s myšlenkou toho, že nejen mysl se dělí sama, pokud je ohrožena, ale i sami věznitelé působí na dělení mysli. Žižek dokonce rozlišuje německé a sovětské věznitele s tím, že němečtí vynutí ono rozdělení s pověstným skopčáckým chladem, zatímco Sověti se do toho pustí s Orwellovskou vášní a sadismus si otevřeně užijí. Aneb kultura ovlivňuje i styl našeho rozpadu. Žižekův poznatek není jen intelektuálská hříčka. Naznačuje, že self se může dělit jak z pocitu vnitřního ohrožení, tak i z vnějších popudů.

Žižekův postřeh je důležitý. Existuje totiž nejen vnitřní tlak na rozdělění self, které se domnívá, že je ohroženo. Druhý tlak je tlak vnějšího okolí, které již rozdělené je. Bachaři z technických civilizací jako je Německo nebo Sovětský svaz totiž byli schizoidní a předávali to dál. Komu jinému než mystickému či přírodnímu národu, jako jsou Židé resp. Cikáni, kteří mají to, co schizoid nemá a proto ho nesnáší?

Tlak bachaře na mukla je silný, mukl je na bachaři životně závislý. Jediná silnější závislost na světě je asi mezi rodiči resp. matkou a dítětem. Ne nadarmo se Laing a psychiatři zabývají dětstvím, kdy schizoidnost patrně začíná. Jednak přenosem ze starší generace a jednak i pocitem ohrožení zrovna vzniklého self dítěte kvůli disharmonii nebo lžím v rodině. Bible i Stephenskon ve Sněhu říkají, že tenhle průser začal někde v době Babylonu.

Ať je to jak chce, schizoidnost bude problém starý, šířící se patrně jako strangelet vesmírem. Laing před  lety psal, že jsou lidé normální a lidé schizoidní, přičemž jedny nevyvyšoval nad druhé. Psal, že i normální člověk si občas nasadí masku, že "občas" je v normě, že to vlastně ani jinak nejde. A právě tohle je slabý okamžik Laingovy knihy, protože jeho normální člověk se může chovat schizoidně a schizoid má také oblasti, kde ukazuje své pravé self. Nežil jsem v době těsně po válce, takže nevím, jak moc se věci změnily, ale domnívám se, že až tak moc ne. Schizoidní tendence se možná posílily. Historická debata o míře schizoidnosti v 50tých letech už pro nás beztak nemá smysl. Ale závěr je potřeba udělat následující.

Schizoidní jsme všichni. A umíráme obvykle jako schizofrenici. Většina z nás si toho přesto ani nevšimne. Proto bude dobré se někdy jindy věnovat studii schizoidních a schizofrenních osob, neboť jsou to studie o nás. Jediný rozdíl mezi námi a chovanci ústavů je ten, že oni to uviděli a zabalili, nechali se zavřít, nepracují, neplatí daně a my v nich vidíme svůj vlastní tragický odraz, tak se o ně staráme, resp. je nencháme zemřít, přestože nikdy neuděláme to, po čem oni touží. Aby je někdo skutečně viděl (vidět = milovat). Což je ale touha všech lidských bytostí, v tomto světě samozřejmě tragicky nenaplněná.

V dalších částech se tedy podíváme na Laingovy studie schizoidů a schizofreniků a podíváme se tím sami na sebe. Náš cíl má být vše vidět a nezabalit. To je celé.

13 komentářů:

  1. Tedka se snazim to nejak usouvztaznit s...no existuje takova teorie zdvorilosti, kde se, sakra nepsala jsem uz o tom tady nekde? Kde se rozlisuje pozitivni a negativni tvar. Pozitivni tvar jako to, co CHCEME, aby na nas ostatni videli a aby to treba komentovali, ocenovali, vyzdvihovali, zminovali. A negativni tvar jako takova, kterou chceme ukryt pred vnejsim svetem. A ocekavame, ze pokud ji vnejsi svet nalezne, nebude na ni upozornovat a tim bude zdvorily. A ted je otazka, jestli schizofrenogenni osoba s projevenou schizou ma taky ZASE obe ty tvare, coz (asi) ma. Pak musi logicky nastat moment, kdy ve fazi A je neco jinyho pozitivni tvari nez ve fazi B. To je nelehky. Ale asi to vsichni zname. :-) A taky to souvisi s rolema. Mame jich x a v kazde se muzeme reprezentovat jinak nebo s jinym zakladem. Asi nejde nebyt trochu schizofrenni.

    OdpovědětVymazat
  2. Pises o persone a stinu. To je taky roztrzeni, ale narozdil od schizoida, ktery zna sve role, je stin role nevedoma.

    Cim dal vic si myslim, ze nejak clovek muze zvratit tu spiralu celistvost -> schizoidnost -> schizofrenie. O zivotnim ukolu jako celistvosti mluvi i Jung. Proste absorbovat vsechny role a nevydelovat je.

    Uvidime. Nejdriv je potreba zjistit, o co ze tu jde.

    OdpovědětVymazat
  3. je to sice spíš popularizační článek, ale k tématu...
    http://www.kerray.cz/2009/mnohost-ja-paul-bloom/cs/

    OdpovědětVymazat
  4. Jenom technická poznámka: Je dobrý zmínit v recenzi obsah knihy a nejenom pro ty, co jí nebudou číst. V době, kdy recenzi píšeš nevíme o čem knížka je. Pořizujeme si jí až protože nás zaujaly věci, který tam vidíš a pustíš je dál. Už ani nevim kdy jsi psal o Moudrosti nedokonalosti a až dneska jsem jí začal. A chrochtám si, i když mě nějaký jiný recenze vyděsily, že to bude pro nepraktikujícího neznalce nesrozumitelný.

    OdpovědětVymazat
  5. No ja se nerad drzim mustru a v recenzi se snazim spis napsat proc neco cist, nez prepisovat to co tam je.

    Ale Laing bude mit vic dilu, takze se zde dostanu k obsahu podrobne, i kdyz asi nebudu opisovat kapitolu po kapitole.

    Chtel bych aby ty recenze nalakaly, ale zaroven aby byly k necemu i po precteni te knihy. Jakoby tyhle posty na blogu byly nulte komentare v diskuzi.

    OdpovědětVymazat
  6. Kerray, diky za link, vypada to zajimave.

    OdpovědětVymazat
  7. schizoidnost vnímám ve větší či menší míře jako naprosto přirozenej dopad evolučního a naprosto nepřirozeného experimentu sebereflexního vědomí člověka...což je
    )s jiřím sternem řečeno)asi ta nejdrzejší a nejbrutálnější vzpoura vůči přírodě, kterou si lze představit. vědomí znamená vydělení a sebe-vědomí vydělení z již vyděleného.tím začíná nekonečnej kolotoč fragnentace a defragmentace....nevím jakej konec má tenhle příběh, ale faktem asi je že nejdřív jsme se celistvosti zbavili abychom ji pak celej život různě hledali...

    OdpovědětVymazat
  8. Souhlasim v omezene mire. Jen me napada jestli skutecne vedomi neni az sebe-vedomi.

    Nebo jinak. Kde Stern bere tu jistotu, ze zvirata, ktera podle nej maji celistvost prirozene, nemaji ani vedomi, ani sebe-vedomi.

    Jen ma odvazna hypoteza. Sebe-vedomi a celistvost nema co delat s druhem zivota, ale s jeho dospelosti. Jo, vetsina lidi nikdy nedospeje a domestikovany zvirata uz taky ne.

    Chapu ten argument, co pouzivas. Ze mame moc velkej mozek... Ale ZAS TAK odlisni IMHO nejsme. Prirodni narody i s timhle mozkem evidentne svoji hlavu zvladaji. Problem je, ze ten mozek rozjel to prekopani planety pocinaje stavbou babylonsky veze a konce internetem.

    Neumime proste tancit v rytmu sveta, nezname sve misto. On ten svet je taky stale ve slusnym chaosu. Takze jsou potreba dve veci. Naucit se nechat veci plavat a snazit se snizit miru chaosu v okoli.

    Zvladnout neco jako je ve filmu Jaro, leto, podzim, zima... a jaro; ale pokud mozno v co nejmene izolovanym svete, co to jde.

    OdpovědětVymazat
  9. Zdravím, trochu mi to připomíná Dawkinsovu tezi o dvojkomorové mysli. Zjednodušeně, dříve prý měli lidé rozdělenou mysl a myšlenky z druhé strany pak považovali za hlas boží.
    Na rozdíl od Dawkinse bych to tak razantně neodsuzovala, pokud to tak bylo, tak zřejmě proto, že to v dané situaci pomáhalo.

    OdpovědětVymazat
  10. Vitam te tady. Urcite to pomaha a navic je to hlas Bozi!

    OdpovědětVymazat
  11. Nevim kam s tim, tak to davam sem. Clovek jako stroj a Ivo jak zamlada. http://vasicek.blog.idnes.cz/c/161678/Rasove-rozdily-v-pracovni-vykonnosti.html

    OdpovědětVymazat
  12. A na tohle jsem se divala... ne uplne chapu, jestli je Ivo schopen pracovat i sam pro sebe. Kazda prace chce system, uz ten je natlakem na nas. Ale je to zkratka urcita forma discipliny. Prace disciplinu vyzaduje. Ma svuj rezim. Jako dieta. Veci do sebe zapadaji. Zajimalo by me, jestli jako toho "otrokare" citi i sam sebe, kdyz se motivuje k vykonu kdekoliv. Nebo jestli to vztahuje jen a pouze na situaci, kdy je nad sef.

    OdpovědětVymazat
  13. Nevime. Ale myslim, ze Ivo vi, ze je jak otrokar, tak otrok. V tyhle spolecnosti je otrok kazdej.

    Jinak s tim rasismem u Iva taky nesouhlasim. Ne ze by byl spatny, ale rasismus je prilis hruby pohled, jak mu tam kdosi pod clankem oponuje v diskuzi. Asiati, cernosi i bili umi byt pracoviti. To, kde se asi trefuji do cerneho v te diskuzi, je proste vliv prostredi konkretne podnebi.

    V Brazilii opravdu neni nutne tak makat jako zde. Paradoxne v zapadni spolecnosti uz taky neni nutne tak moc makat diky technologickemu rozvoji a vykoristovani Asie.

    Jenze Asie uz si to dlouho nenecha libit a predevsim nemame kulturni vzorce pro ziti ve spolecnosti, kde vetsina lidi nepracuje nebo vykonava neproduktivni praci jako dnes.

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.