sobota 28. srpna 2010

Jeremy Narby: Kosmický had


Dokud mám trochu času, tak budu psát recenze, co to jen půjde. Tuhle knížku jsem přečetl na doporučení z diskuze zde na blogu. Dílko je to pozoruhodné a po jeho přečtení mám chuť si po návratu do Brazílie koupit místo kombíka nějakého pořádného teréňáka a vyrazit mezi indiány do Amazonie, přestože mě nikdy nezajímal ani indiánský sentiment, natož pak auta.

Ayahuaska & Tabák vs. Život & DNA. Tak by se dala shrnout knížka Kosmický had. Jestli si myslíte, že jde o další esoterický blábol (a obal knihy by tomu mohl napovídat), tak jste mimo, přestože sám autor na tuhle možnost pokorně a z vědecké poctivosti upozorňuje.

Autor je antropolog a jak říká, antropologie pozvolna opouští vědu a stává se z ní jakési vyprávění a v podobném duchu sepsal i knihu. Přestože celá kniha je popis jisté hypotézy, jde zároveň o autobiografické vyprávění bez zbytečných odboček. Odbočky ze života autora jsou jen načtrnuty, odborné odbočky jsou shrnuty v druhé půlce knihy (aby nerušily plynulost vyprávění).

Výsledkem je velmi snadno čitelný text a jaká je to změna například oproti textům McKenny, který se zabývá podobnými věcmi, anebo koneckonců i oproti tomuhle blogu. Je to zkrátka čistý tok myšlenek, něco jako produkuje Smrtibrácha.

K tématu knihy:

Motiv hada, často dvojitého, se často zjevuje i po požití amazonského halucinačního nápoje ayahuasky nebo kouření silného tabáku. Kupodivu se tento mýtus, podobně jako jiné mýty, vyskytuje i v jiných kulturách. Na tuto synchronicitu mýtů upozorňuje již Campbell a vysvětluje to tím, že mýty jsou projekce mozku a mozek lidí je v zásadě stejný.

Narbyho vysvětlení synchronicity je trochu jiné. V dvojitém hadovi vidí dvoušroubovici DNA. Sám život a vědomí má být obsažen spíše v DNA než v živých bytostech nebo rostlinách. Vědomí je pak rozprostřeno jaksi napříč - mimo naše ega. Tato myšlenka je samozřejmě pro nás těžko přijatelná, neboť mimo ego nedokážeme uvažovat. Vědomí ztotožnujeme s já a možná pak maximálně připouštíme existenci jiného vědomí někde vně nás.

Jak říká Narby - DNA je všude na světě stejná, má 64 znaků, včteně interpunkcí a kóduje 20 slov = aminokyselin, ze kterých je složeno vše živé na zeměkouli. Sama je sdělením, chcete-li bohem. Strašně zajímavá je interpretace odpadní DNA. Je známo, že informaci nese v DNA pouze z 3%. Zbytek jsou dlouhé sekvence znaků jako ...ACACACACACA..., které evidentně informaci nenesou a není známo, proč jsou v DNA obsaženy, když by bylo možno je kódovat energeticky úsporněji jako 1000000x(ACA). Proč je to tak důležité? Protože současná věda a Darwinismus tvrdí, že vše se děje efektivně, tj. s nejmenší energetickou náročností. A co je náročnější... naťukat milionkrát ACA do klávesnice, nebo napsat 1000000x(ACA)?

Darwinismus se s tímto problémem /a nejen s ním/ dostává do slepé uličky. Neumí spolehlivě vysvětlit existenci pavího peří, protože ohromná péra páva znevýhodňují v přežití a přesto je vytváří a čím větší péra vytváří, tím je "lepší". Odpadní DNA je něco jako ta paví péra, alepsoň dne Narbyho.

Odpadní DNA existuje proto, aby dokázala transportovat informaci - je to komunikační prostředek (znovu a znovu připomenu Learyho láska je komunikace). Díváme se na ní navíc přiliš úzce - myslíme, že s ní neumíme komunikovat napřímo; neumíme ji číst. DNA ale nemusí být kódována pouze enzymy a buňkami (nebo v poslední době i primitivně počítači). Je možné DNA vidět přímo, proniknout do jejího kódu. Stačí si rozostřit vědomí a naladit se na vlnu DNA. Primitivní kultury to umí, ale umí to i vědci a každý vědecký objev má na začátku právě toto rozostření. DNA i podle vědců prý vysílá své fotony ve zvláštních zářivých barvách. Nepřekvapuje, že jsou to právě TY barvy, co září na plakátcích na psy-trance parties. Mimochodem ty barvy jsou emitovány lasery. Laser je světlo chycené do krystalické mřížky, zesílené a vypuštěné. Ony ACACACACA sekvence v odpadní DNA jsou podle Narbyho právě krystalem! Nejhorší na tom všem je, že mám pocit, že tuhle informaci dávno vím z LSD a houbových sedánků a jen jsem ji zapomněl.

DNA je něco jako (krystalická) dodávka naložená knihami. Je blbost říkat, že jsou to jen knihy, protože jen ty mají informaci a je blbost říkat, že je to jen dodávka. Je to prostě dodávka plná knih.

Uvedená hypotéza má samozřejmě plno konsekvencí. Je možné zjistit "intuicí", co je dobré k jídlu v pralese, kde nic neznáme. Je možné, aby se život během krátkého období vyvinul do podoby, jakou známe teď a pak stamiliony let stagnoval. Je možné fungovat na jemnější bázi než jen omyl-smrt; správná cesta-čekání na omyl a snaha o zanechání potomstva.

K pochopení knihy je třeba následující (citace): Vidíme, co věříme, že vidíme - a ne obráceně. K tomu, abychom mohli vidět něco jiného, je občas zapotřebí změnit to, čemu věříme.


Zajímavé jsou také autorovy závěry ohledně apriornosti vědy. Zpochybňuje jak antropologii jako vědeckou disciplínu, tak i biologii, alespoň takovou, co předstírá odpovědi na otázky, o kterých neví nic. Argumenty pro zpochybnění obou jsou stejné, jako mé argumenty proti neoklasické ekonomii. Jako bychom měli co do činění s interdisciplinární vědeckou krizí - takovou, která se pouze zavinuje sama do sebe v tautologii.

A přesto bych vědu nezatracoval a autor má vědu taky rád, přestože po napsání této knihy již nikdy seriozně brán nebude. Navzdory všem škarohlídům je kniha psána s mnohem větší vědeckou poctivostí, než skripta plná hieroglyfů. Řekl bych, že je psána úplně novou beletristickou formou a to tak čitelnou, že si ji prostě musíte přečíst. Nezabere to bez poznámek více než pár hodin a dozvíte se v ní více, než v téhle recenzi.

pátek 27. srpna 2010

Našel jsem klid

Tak smysl mého života se přiblížil k závěru a bylo to nečekané. Netušil jsem, že si zopakuju osud Arthura Denta ze Stopařova průvodce po galaxii.

Tenhle chlapík věděl, že zemře v místě zvaném Beta. Poté, co je zeměkoule zničena a on bezcílně cestuje po vesmíru od galaxie ke galaxii, tak se jen hrozí onoho místa s názvem Beta. Osud je nevyhnutelný a každý dostane to, co chce. Časovou smyčkou se Dent dosatne na Zemi těsně před jejím zničením a octne se v klubu Beta. Zbytek si lze domyslet.

Tak já si nazvu blog "Pokus o nalezení klidu" a celá trochu myslící Ostrava navštěvuje klub s názvem Klid, který mám právě za rohem a netušil jsem to. That is it. Doufám, že umřu nějak se ctí... třeba míčkem vystřeleným z fotbálku a ne že si mě tam podá nějaký exboyfriend od T.

středa 25. srpna 2010

Waking life

Dnes bych rád pokračoval v načatých recenzích. Dnes je to o filmu Waking life neboli Sním, či bdím. Film je to z roku 2001, tzn. pořádně starý, a přesto jsem si ho všiml dost pozdě. Stejně jako mnoha dalších zdrojů informací, které se tak nějak stále točí kolem toho samého.

Jde tak nějak o podstatu bytí, která se se swingy nahoru a dolu již pár desítek let, přeci jen mění k něčemu, co se vzpírá zdravému rozumu. Již jsem o svobodné vůli, kvantové fyzice, problémech reality atd. psal. Ve filmu, natočeném metodou animace hraného filmu, dostanete totéž v podobě rozhovorů hlavního hrdiny s nahodilými postavami.

To, že realitě trvá, než přijme revoluční myšlenku, je zjevné. Cosi, co se tvořilo v hlavách v 50.-70. letech bylo zfilmováno na přelomu tisíciletí ve formě jakéhosi excerptu a dnes proniká i do Hollywoodu. Film prostě je takovým výtahem z nejnovější filozofie. Znalým pomůže utřídit to, co vědí; těm, co se dosud snažili uhnout, šok jistě nezpůsobí, neboť film i vše, co odporuje postmarxistickému materializmu, prostě odmítnou jako blábol - no budiž jim země lehká.

Film je o něčem, čemu by se dalo snad říct post-postmoderní přístup, který se vypořádává s přístupem postmoderním, ve kterém není místo pro naději ani sny. Zatímco postmodernita rezignuje na cokoliv, protože si uvědomuje absurditu dneška a světa kolem nás, a uchyluje se k cynismu, tak post-postmodernita, tj. současná filozofie, ve které jsou zabudovány nejen nejnovější objevy a trendy společnosti, ale především i psychedelické zkušenosti, v žádném případě nerezignuje. Prostě to, že nepoznáme a neporozumíme světu je potřeba přijmout, ale ne s tím, že se složí ruce do klína nebo se začne páchat nesmyslná činnost nebo sebedestrukce.

Film je samozřejmě prostoupen i něčím jako novou definicí náboženství, se kterou se můžeme setkat v dobré sci-fi jako je P.K. Dick, Stephenson nebo Aronofski, tj. náboženství a mýtus brané jako kód života, který musíme objevit v sobě/okolí, nebo jak říká tenhle film - ve snech. Začal s tím Leary a jeho založte si svoje vlastní náboženství, protože to staré není sexy, dodal by ze záhrobí. Nezáleží na formě informace; záleží zda je kód neporušen, neboli zda jde o pravdu. Pravdivost náboženství, filozofie, života, je potřeba posuzovat ryze pragmaticky, tj. zda funguje nebo ne.

Postmoderní námitka: "Vzhledem k tomu, že po dlouhou dobu funguje mnoho lží, které si dokážeme vsugerovat jako pravdu, tak jak poznáme skutečnou pravdu?"

Post-postmoderní odpověď: "Poznáme to pocitem přítomnosti, který je to jediné, za co má smysl bojovat (ve filmu je to skvěle rozebráno v kapitole kniha vs. film)".

Post-postmoderní dodatek: Pocit přítomnosti poznáme určitě. Pokud jste ho ještě nepoznali nebo si nejste jisti, tak si lžete dodnes.

Post-postmoderní poznámka: Toto je spíše volná recenze, abyste se ve filmu dozvěděli i něco navíc, prootže shrnovat zde o čem je, by bylo nudné.

Post-postmoderní upozornění: Slovo post-postmoderní jsem si vymyslel, takže patrně neexistuje. Ale vzhledem k zvýšenému výskytu synchronicit v post-postmoderní době bych na to moc nesázel.

pondělí 23. srpna 2010

Ozora 2010

Zde je velmi selektivní reportáž z festivalu Ozora, který proběhl na začátku srpna t.r. v Maďarsku. Dostavili se nás tam pět. Já s bratrem, naše přítelkyně (nebo jak je mám nazývat) a pes Fluke. Festival se vydařil nadmíru. Zde uvedu jen útržky.

LSD trip měl několik premiér. Jednak obě ženské měly tripa poprvé. Dále jsem si ho dal poprvé se svým bratrem a ústředním motem byly ty různé zamotané rodinné hry. Taky jsem byl poprvé na tripu se psem a stálo to za to. Vrcholem bylo, když jsme toho pejsánka s bráchou hladili v chilloutu, každej mu dávali něco moc pěkného a holky to viděly vizuálně jako různobarevné hady, co nám jdou z prstů do něj atp.

Trip byl vůbec legrace. Možná se pamatujete jak jsem zde zval na Ozoru lidi, co chtěli osobní setkání. Bratrovi se to nějak na tripu popletlo v hlavě a potkal nějakého úplně cizího Slováka, který v sobě měl LSD asi jako my všichni dohromady a rozjela se šílená smršť, kdy Slovák se obtáčel okolo tyče šapitó jako baletka a vykřikoval, do jakéže bandy neohipíků se to dostal. Nakonec jsme se ho zbavili tím, že bratr vytáhl vysílačku, kterou jsme tam úplnou náhodou měli a začal hlásit, že je tam nějaký Slovenský feťák a ať si pro něj přijedou, což ve Slovákovi asi způsobilo trochu paranoie. Ale má to mít.

Ještě lepší bylo, když jsme šli tancovat. Oblékl jsem si své triko s nápisem a logem Hizballáhu. Za pár minut ke mě přišla nějaká ženská a že mám jít s ní. Dovedla mě k chlapíkovi co měl šálu "arafatku" a začal si sundávat bundu. Jak známo, Židi a Arabové vypadají dost stejně. Tohle byl naštěstí Arab a pod bundou měl podobné triko jako já s motivem vyhnání palestinců z Jeruzaléma. Má anarchistická akce mu dodala odvahu, později sice pochopil, že v téhle tahanici mě nezajímá ani jedna strana, ale stejně jsem mu udělal radost. Později si mě tam fotila ještě nějaká Arabka, no, holt triko z Rio de Janeira. Samozřejmě jsem potkal i opačnou barikádu: chlapík vypadal nikoliv jako žid, ale jako nácek z Bavorska. Na hlavě měl myslivecký klobouček a měřil si mě s kamarády tak hnusně, že mě to nakoplo ještě víc. Poté co v mé kapse zahlédl vysílačku, tak jeho domněnka, že jsem terorista a chci vše vyhodit do vzduchu, patrně nabyla na síle. Začali mě na place u levé bedny téměř obkličovat, ale já se nedal. Začal jsem tančit šílené pogo za celou Gazu a všechen palestinský lid, až se asi opravdu vyděsili, že vyletí do vzduchu a zase se vzdálili.

Jak festival postupoval, tak bylo znát, že dochází MDMA a většina účastníku tam jela na LSD mixovaném buhvísčím. Spíše než festival lásky to vypadalo na festival šílenců. Kluk s nepřítomným pohledem a obřím knoflíkem na hlavě, polosvlečené lesby a nakonec úplně nahý borec, co se tam tak proplétal mezi lidmi a dětmi, až mu penis zuřivě v rytmu skákal nahoru a dolu.

Veškeré zážitky z jiné reality byly nejčistší, co jsem zažil. Ani náznaky bad tripu. Nejen že prostředí bylo špičkové, ale také jsme před festivalem s T. udělali hodně práce na čištění sraček z našich mozků, a opravdu se to vyplatilo. Mám taky nového známého - dealera LSD. Přijemný chlapík. Drogy se tam prodávaly téměř otevřeně, někteří dealeři si vyrobili i vývěsní štíty jako hokynáři.

Z Česka nakonec skutečně dorazil jeden chlapík, co zde čte blog. Přislíbil jsem mu limitovanou pomoc v jeho zamýšlené emigraci do Brazílie, uvidíme, zda se o něm dočteme zde na blogu.

No a nakonec bych rád rozebral obrázek ze začátku článku /klikněte na něj, stojí za to/. Podobně jako v Sao Paulu se tam vyskytla princezna, tentokrát seděla v bahně u cesty a prodávala korunky. Z hlediska nevědomí a archetypů se tam vyskytlo i několik brazilských vlajek, jedna je vidět na obrázku vlevo. Nepodceňujme underground, ten vždycky ví, kam vítr vane.

čtvrtek 19. srpna 2010

Převrácená ekonomická logika

V červenci se barel americké lehké ropy WTI vyšplhal na rekordních 145 dolarů. A na konci téhož roku se kvůli propuknutí finanční krize cena propadla až na 34 dolarů. Začátkem roku 2009 se odrazila ode dna, nyní se ropa prodává okolo 76 dolarů za barel.
Analytici v příštím roce očekávají další růst ceny černého zlata. Podle červencové předpovědi švýcarské banky UBS na příštích 12 měsíců se bude barel ropy prodávat za 80 dolarů. Americký úřad pro energetiku pro příští rok počítá s cenou 82,5 dolaru.
Nejoptimističtější je prognóza Goldman Sachs, která očekává cenu 100 dolarů za barel.


Tak toto píše ihned. Jestli vám to přijde normální, tak vítejte ve světě sebedestruktivní propagandy.

Odjakživa optimizmus byl, když zdroje byly levné. Naopak drahota znamenala pesimizmus. Levné zdroje znamenají lepší šance na přežití, méně práce, více volného času.

Neoklasická ekonomika tažená poptávkou vše převrátila na hlavu. Blahobyt již není poměřován hodnotou, ale penězi. Uvedu příklad:
Cena nějakého produktu je 500 korun. Člověk si koupí jeden. Pak ale náhle klesne cena na 100 korun, člověk si koupí dva za 200 a 300 mu zbyde. Myslíte si, že je na tom lépe, protože má dvakrát tolik a ještě mu zbyde hodně peněz v peněžence? Omyl. Blahobyt se počítá z peněz, co protečou ekonomikou. 200 je mnohem méně než 500, takže blahobyt všem klesá.

Proto jsou dnes špatné zprávy, když něco zlevní a dobré, když něco zdražuje. Až bude stát hlt vody milion, tak bude blahobyt lidstva na maximu, přestože budou ulice plné mrtvol. Těch, co s vodou nezačli včas obchodovat. Již pořádný čas platí tahle převrácená logika u nemovitostí, kde američtí prezidenti prosí a vyhrožují bankám, aby nepřestávaly půjčovat, neboť výpadek v hypotékách by způsobil pád cen nemovitostí. To, že se vyčerpaly možnosti multiplikátoru hypotéční bubliny způsobuje, že se dnes budeme modlit, aby neklesly ceny základních surovin jako je ropa nebo potraviny. A dnes už to nepíšeme jako úvahu, ale je to skryto v apriorním archetypu, který nám předkládá mainstreamový tisk.

Vítejte v pekle.

PS. pokud se vám to nepozdává, tak si dejte trochu filozofie.

úterý 17. srpna 2010

Ayn Rand: Zdroj

Dnešním dnem počínaje se zde začnou nepravidelně objevovat recenze na knihy a filmy (dost možná i seriály, počítačové hry, auta, zvířata, lidi, sázkové kanceláře atd). Začnu s hrozivou 800 stránkovou bichlí od autorky, o které každý píše, ale četli ji patrně pouze američani. Ayn Rand je obecně považována za vizionářku individualizmu a egoismu. V souvislosti s egoismem a altruismem pronikla i do učebnic ekonomie a její názory jsou v nich pochopitelně překrouceny tak, aby se hodily do pravicově-liberální doktríny.

Zdroj je kniha napsaná dosti špatným slohem a nabitá propracovanými myšlenkami. Je to pravý opak toho, co předvádí například česká literatura od Hrabala po Hůlovou a Viewegha (Kunderu i Pavla nevyjímaje). Podobná může být možná Čapkovi, ale Čapek narozdíl od ní uměl psát rovnovážným rytmem a pokud je známo, nepotřeboval k dokončení svých knih amfetaminy. Rand oproti Čapkovi není patetická a ublížená; Ayn Rand chybí soucit, který spojujeme s lítostí, ale zato má naprostý soucit, který spojujeme s empatií. Rand zjevně není romanopisec, ale má hlavu plnou přetlaku z lidí kolem sebe. Vidí, jak každý z nich má pocit, že přišel na to na čem svět stojí, jak si každý z nich myslí, že může nakoupit levně a prodat draze a to že mu přinese životní štěstí/naplnění.

Ty ubohé pinožící se epizodní postavičky ale obvykle zaujímají vysoké společenské postavení, kterého dosáhly tvrdou prací, podvody, cynismem i lezením do zadku. Společné mají to, že jim ono vysoké postavení a zdánlivý úspěch znemožňují sebereflexi života ("když mě ostatní považují za úspěšného a šťastného, tak přeci musím být úspěšný"). Najdeme tam vydavatele novin, který se vypracoval drsnými praktikami z ulice a který ví, jakým škvárem zásobuje obyvatelstvo a činí mu to jakési potěšení. Jeho podřízeného, který se již přesvědčil nebo byl vždy přesvědčen, že dělá záslužnou činnost. Redaktorku, která to vše vidí, ale nemá sílu to opustit, takže zůstává v cynické provokativní póze a utěšuje se tím, že je jakoby nade všemi. Dokonalý je popis střídání generací nevýrazných, komerčně úspěšných architektů, jejichž jedinou zvládnutou činností jsou vzájemné intriky a účelová spojenectví. Propracovaná je i vzájemná manipulace rodičů a dětí. Jiné postavy jsou citliví ztroskotanci, kteří neunesli tlak společnosti. Ayn Rand jim měří všem stejně - demaskuje jejich slabosti a nechává je zapadnout do prázdnoty, ve které zůstanou sami se svým "ničím".

Mimo toho všeho stojí hlavní hrdina, který se nezajímá o nic jiného než o sebe a svoji práci - stavění domů. Nedělá kompromisy. Ostatní o něm proto říkají, že je egoista, ale jeho to nezajímá. Neznamená to však, že by byl k ostatním arogantní; prostě jen ví, co má dělat a že nemůže svůj cenný čas věnovat pochopení her těch ostatních lidí, kteří jsou ztraceni, ačkoliv často křepčí na vrcholu své slávy a topí se v penězích. Hlavní hrdina Gandhíovsky přijímá všechny katastrofy jako vyhození ze školy, z práce i osobní útoky od lidí, kteří se jeho sebejistoty buď podvědomě bojí, anebo mu chtějí ublížit jako kterémukoliv jinému bezvýznamnému chudákovi z ulice jen proto, že mohou. Hlavní hrdina je jako buldozer a zatímco kolem se s postupem let vše hroutí, on jde přes všechny peripetie fakticky nezměněn a dělá to, co cítí že má dělat. Pokud věci nejsou tak jak mají, tak prostě po Castanedovsku čeká, až přijede další vlak, do kterého bude moct naskočit. Vždy ale s jednou podmínkou - že nebude muset dělat kompromis takový, který by ho odchýlil od jeho cesty. Peníze, sláva ani moc ho nezajímají. Nezajímá ho ani štěstí nebo naplnění druhých lidí, protože ví, že každý je strůjcem svého štěstí a vidí jak dopadají snahy někomu tzv. "pomoct".

Přesto však, právě arogancí a staráním se o sebe sama, pomůže několika lidem alespoň ukázat cestu, po které se mají vydat. Náhodnému kolemjdoucímu teenagerovi i mladému sochaři, utopenému v alkoholu, dá naději a odvahu. Starému architektovi na konci kariéry pomůže se naposledy vzepřít a přestože jejich práce nepřinese objektivní výsledky, tak se architekt smíří se světem, narovná se a zbaví se zbytečného a pro něj destruktivního vzteku na ignorantské okolí. Inteligentnímu byznysmenovi nabídne alternativu, ale ten se jí zalekne a nezvládne bezvýhradně uvěřit tomu, co mu přijde správné a šílené. A cynická novinářka... no přečtěte si to sami!

Kniha nastoluje zásadní otázku která mě v kontaktu s lidmi napadá dost často. Zda je nějaká hranice, za kterou již nepomůže, ani když člověk začne dělat věci správně. Jak říká P.K. Dick, všichni máme 2 centy a někteří je utratí hned zkraje života. Není to nic než variace na Maxe Webera a jeho protestantského člověka. Ayn Rand ukazuje lidi, kteří ty 2 centy ještě neutratili a měli stále naději se chytit a buď to udělali nebo ne. Ukazuje také ty, kterým už nezbylo nic a už jim taky nic nepomůže. Jisté se mě zdá /nevím jak Ayn Rand/, že čím více člověk otálí s tím otočením se do sebe sama, puštěním se společnosti, nesmyslné práce, vztahů atd., tím více práce ho čeká v budoucnu. Navíc, jak jsem teď četl knihu od dalajlamy, vystavuje se riziku, že smrt přijde opravdu dříve. Plus život na té vedlejší koleji není nic než utrpení /teď jsme s T. opět shlédli Americkou krásu a je to tam jasně dané; plus ten filmující hrdina z American beauty je dost podbný hlavnímu hrdinovi z našeho románu/.

Ještě jinak by se kniha dala shrnout tak, že člověk má právo dělat, co chce, ale absolutně nemá právo cokoliv požadovat od kohokoliv jiného než od sebe (ahoj Modermy). Jakékoliv jiné uspořádání vede k degeneraci lidskosti, která je vznešeností, která nás dostává ke hvězdám a rozhodně nikoliv ty nízké hry o pozice, které vidíme všude kolem. Nemohu si pomoct, ale dost mi to koresponduje s teoretickým fašismem /nikoliv s tím reálným ve Třetí říši nebo Itálii, kde se všichni protagonisté utopili jak ve vzájemných půtkách tak i komplexech, stejně jako v jakémkoliv dosavadním politickém zřízení/.

Přečtení knihy na mě mělo ještě jeden vedlejší efekt. Mnohem víc si všímám staveb a je to fakt hnus. Obzvlášť Ostrava, která je tím ne-smyslem tak přeplácaná, až je zajímavá. Jediné, co zde má smysl jsou práve ty industriální stavby /věže, cihlové domky dělníků/, a to právě proto, že v nich není nic zbytečného navíc. Stejně jako v životě a tvorbě hlavního hrdiny právě popsané knihy.

Dále zjišťuju, že příliš často u sebe zaměňuju "empatický soucit" za "lítostivý soucit". Místo toho, abych byl na okolí i sebe tvrdší, tak přeci jen vyměknu a zdánlivě odpustím něco, co je chyba, která mě pochopitelně štve i v budoucnu a to hlavně proto, že pokud odpustíme chybu, tak se chyba vrátí s vyšší intenzitou. Například takovému Angličanovi jsem dal šancí patrně až příliš mnoho, stálo mě to příliš mnoho energie a i díky tomu jsem udělal skutečně svoje chyby v životě. Vím, že by se to dalo omluvit právě tím lítostivým soucitem, právě to všichni děláme a právě to je ta chyba. Lítostí si omlouvám vlastní slabost. Carlos Castaneda říká, že lítost není nic než sebelítost a skutečně - naše schopnost projektovat se do druhých osob je obousečná. Často cítím ubohost a zmatenost jiných lidí, ale tím, že jsem na ně příliš měkký jim jen ublížím a zpětně to škodí i mě. Na druhou stranu bez projekce do druhých lidí není ani ten "empatický soucit" a bez něj je člověk neschopen ovlivnit cokoli. Jedním z nejtěžších úkolů člověka tedy je dokázat se dotknout a přestože ten dotyk nás ovlivní, zůstat jaksi paradoxně nedotčen.

To, že kniha je stále k věci, vám může ukázat blog Fandora, kterému by spolu s většinou komentujících Ayn Rand patrně řekla, že se řítí do záhuby (řešit jako relativně bohatý člověk peníze stylem, jako se tam řeší je absurdní) nebo blog Ahyda, který už tam dávno je a moc dobře to ví (podařil se mu totiž ten pasivní příjem, jehož dosažení je u lidí na prvním blogu jediným životním motorem).

pondělí 16. srpna 2010

Problém antipersony

Následující článek prosím berte jako nástřel, se kterým bych normálně nepřišel, poněvadž alespoň pro mne je dost ucelenějších věcí. Je možné a pravděpodobné, že na následující věci již přišel někdo přede mnou, což je ostatně situace, která se opakuje celý můj život. Mimochodem přesto si nemyslím, že primární výzkum věcí "od píky", byť věcí, které jsou tzv. známé, nemá smysl. Myslím, že nic nepomůže proniknout do problému více, než projít celou cestu sám. Tato věta bohužel jak zpochybňuje naše pojetí škol a výuky, tak i trochu existenci filozofického koutku na tomto blogu, protože i za předpokladu že mám pravdu, by bylo racionální ji nesdělovat a nechat laskavé čtenáře, ať si na ni přijdou sami. Vězte tedy že moje ambice není hlubší, než pouze rozdráždit vaši mysl stylem jako se o to pokouší postmoderní umění, nasrané ovšem na celý svět za to, že je ignorováno. Btw. na postmoderním umění je nejtragičtější to, že samo zcela ignoruje fakt, že nepůsobí na masy, ale pouze na zoufalé postmoderní umělce, kteří si vzájemně předstírají, že konečně skrze reflexi společnosti ovlivní běh dějin správným směrem. Jediné, co se jim ale daří je vytvořit společenský stín, takže společnost sama se pak nachází v hypertrofované personovitosti a lidi na okraji, zajišťující onen stín (který je k nim outsourcován) se pak společnost buď snaží eliminovat nebo začlenit do společenské persony, byť poněkud temné či "alternativní". Tím se složitým úvodem konečně dostávám k jádru sdělení.

V nedávném článku jsem psal o personě a stínu a z rozhovoru s T., z vnitřního dialogu, z komentáře Malinové Bubliny, z rozhovoru s jedním Němcem na festivalu Ozora atd. jsem dospěl k názoru, že když už někdo pochopí termín stín, tak jen proto, aby na to vzápětí zapomněl a to patrně proto, že přesně to se stínem děláme ve svém životě.

Stín není opak Persony. Stín není temná persona, ačkoli temné persony jako hrobař, ras, vrah, úchyl etc. existují. Stín obecně nemá s temnotou nic společného. I když stín se často týká něčeho temného, tj. "špatného", obvykle tím spíš, čím víc se naše persony týkají toho "dobrého". Představme si ale třeba vyhazovače nebo skinheada, tj. drsného týpka s drsnou personou... jeho stínem může být jemný a citlivý gay a intuice myslím říká, že nebudeme od pravdy až tak moc daleko. Takový stín je stínem, osoba si s ním patrně nebude moct vědět rady, protože absolutně nespadá do její představy o ní samotné. Osoba sobě i jiným říká: jsem drsoň a tak to je. Za svůj stín se stydí a vytěsňuje jej, byť třeba nejde o stín, který by byl temný. To tedy uvádím jako příklad toho, že slova nás matou a slovo "stín" je podvědomě spojováno se slovem "temnota". Stín by ale měl být spojován se slovem i významem persony. Stín je prostě to, co persona vrhá, ale čeho se nelze dotknout. Příliš úzce navržený archetyp Jeckylla a Hydeho nás ovlivňuje natolik, že problém vnímáme zavádějícím způsobem.

Jak tak čtu po kavárnách a čajovnách různé obskurní a "normální" tiskoviny, tak vás mohu upozornit, že problém persony vs. stínu je další téma, které vyleze na povrch a bude součástí talk show na TV Nova. Totiž: sám problém persona vs. stín je nyní součástí společenského stínu, asi jako v něm bylo porno před 20 a více lety. Stín se vždy, pokud nemá prostor (což nemá v lidské historii nikdy), protlačí ven obskurní cestou přes antipersonu. Takže i dosud stínová teorie o stínu a personě, bude brzy omílána stále dokola a to bez užitku, s důrazem na to, že my i vědci již vše víme. Celý problém se tak nesmírně komplikovaně zavine sám do sebe tak, jako to dělá celý vesmír od svého počátku. Rozkódovat to pak bude ještě o level složitější.

Tedy prosím nepodléhejme tomu, že stín je antipersona. Stejně jako opak řádu je chaos a ne negativ řádu, který nese úplně stejnou informaci jako řád (negativ filmu nese taky stejnou informaci jako film, jen vypadá jinak). I z tohoto myšlenkového ranku pocházejí symboly napravo zde na blogu. Levice je pravice, to co nás přitahuje nás i nejvíc odpuzuje, hnusu je nejblíže krása. Čím více tyhle paradoxy popíráme, tím více nás ovlivňují.

Před lety mě tahle hra, která se zdá být cynickou hříčkou boha, ale bude možná právě pravým opakem, nasrala natolik, že jsem vymýšlel slova, která se k sobě nejvíce nehodí, což je alterace na téma dětské hry na slova, co se k sobě nejvíce hodí. Zkusmo dojdeme k tomu, že negace dvojvýroku léto-pohoda, tj. léto-stres, resp. slunce-teplo tj. slunce-zima, stále vytvářejí smysluplnou a možná i pravdivější dvojici. Pravdivější proto, že v onom stresu vidíme zácpu na dálnici do Chorvatska a v té zimě je náš podvědomý strach, že slunce přestane hřát /alepsoň pro ty, co až tak nestresují z globálního oteplování, které v tomto rozboru nabývá také podvědomě stínového významu, tj. s bojem proti globálnímu oteplování se chceme zbavit našeho zdroje energie, tak jako to děláme se svými životy a energii zahazujeme jen proto, "že můžeme"/.

Najít tedy dvě slova, která se k sobě nehodí, dá zabrat. Možná to nejde, zkoušet se to musí. Je to hledání chaosu, a jak vám potvrdí informatici, není to jednoduchá věc. V přírodě se chaos patrně vyskutuje, ale my neumíme generovat náhodné číslo, jsou jen generátory pseudonáhodných čísel, které se občas někomu podaří rozlousknout třeba v online kasinech a vydělat majlant. Neumíme předpovědět pohyb fyzikálně složitějších, tzv. nelineárních systémů, jako například pohyb více kyvadel. Neumíme dát dohromady dvě slova, aniž by byla asociována. Neumíme uchopit stín. Snažíme popsat a chytit, ale patrně tím ničíme celek i s personou, jež ho vrhá. Pokud to děláme s naším stínem, ničíme sebe.

Ženské se snaží sladit oblečení (Radovan Kaluža i Robert Němec prominou). Ve skutečnosti správně "sladit" oblečení je totéž, jako sladit personu a stín. Dříve jako úplný ignorant, jsem si myslel, že ladění je o tom, dát dohromady co nejvíc stejné věci. Ve skutečnosti je to mix stejnosti a chaosu (nezapomeňme že různé je totéž co stejné; od chaosu je stejné stejně daleko jako různé) a musí to dávat smysl, integritu, chcete-li.

Nakonec k těm dvoj-slovům. Nejlepší simulace chaosu, co se mi asi podařila, byl zatím lunapark-inkoust a používal jsem to kdysi i jako jeden nick. Teď jsem to přehodil na oslava-života, a jestli to bylo míněno vážně nebo z legrace, se mě neptejte.

Více třeba zde.

středa 11. srpna 2010

Ivo Vašíček, demokracie, nekonzistence

Ivo Vašíček začal zase po volbách psát. S jeho články se dá souhlasit, ale jeden mě opravdu praštil přes oko. Link zde.

V krátkosti ho lze shrnout tak, že Ivo používá jakousi implicitní stadiální koncepci, kterou známe například s politické ekonomie a která prorostla i do základních škol ve formě společnosti prvobytně pospolné, lovecké, zemědělské atd... či otrokářství, feudalismus, kapitalismus atd. Ivova stadiální koncepce se zabývá pouze vrcholkem pyramidy, jímž je pro něj, světe div se, demokracie.

Ivo namítá, že demokracie je vhodná pouze pro nejrozvinutější společnosti typu Evropy, obdobně jako jedna sorta levičáků kdysi tvrdila, že socialismus může přijít pouze po kapitalizmu a nikoliv po feudalismu a dodnes to zaznívá jako argument pro zpackané revoluce v Sovětském svazu a Číně. Ivo se svěřuje, že demokracie mu vyhovuje, jen je blbost ji exportovat do zaostalých společností, pro které je příliš "nákladná".

Budu se opakovat - nejsem vůbec zainteresován v politických řešeních. Jak dopadne společnost mi sice fuk není, ale nezmůžu s tím vůbec nic a můžu tak akorát předjímat co se stane a pokusit se nevyžrat si to spolu s blízkým okolím. Ale jsem přesvědčen, že budoucností světa je něco velmi autoritářského/fašistického napovrch a chaotického/libertinského uvnitř. Cyberpunk se to jmenuje a rysy té podivně rozdvojené společnosti jsou myslím čím dál jasnější. Jak totalita, tak underground (poprvé v historii ekonomicky soběstačný) se vyostřují. Je to symbioza, kde oba druhy považují vzájemný vztah za parazitismus a za parazita pochopitelně toho druhého. Oficiální realita /předtsavte si třeba běžnou realitu Matrixu nebo Equilibria/ ždíme zdroje ze slabých a underground je místo, kde jsou myšlenky a originalita. Zdroje jdou od oficiální reality k undergroundu, myšlenky jsou ždímány z undergroundu a ničeny v entropii lidské debility (vykrádání umění reklamou byla taková první vlašťovka).

Ivo ve svých dosavadních příspěvcích i v tom zajímavém románu 2084 skvěle popisuje především tu sílící oficiální fašistickou vnější realitu. Ivo v mnoha postech skvěle demaskuje to, jak demokracie pouze zakrývá totalitu (ať už popisy reálného socializmu nebo manipulace volebními výsledky v roce 2010). Ivo i v zmíněném příspěvku vidí výhody autoritářských režimů a vidí, že jsou "levnější"; zároveň v mnoha jiných příspěvcích poukazuje na to, kterak Evropě docházejí zdroje.

Co si pak pomyslet o tom, že píše že Evropa má přebytky zdrojů na to, aby si mohla dovolit demokracii? I když vezmeme tu stadiální koncepci demokracie=nejbohatší společnosti jako apriorní, tak současná chudnoucí euroamerická civilizace musí implikovat nástup autoritářských režimů (nehledě na to, že jen ty mají naději, byť malou, vzepřít se pomocí strachu lůze, protože kabaretní triky facebookokracie způsobují totální rozklad, což je taky Ivova teze). Navíc demokracie JE fraška a všechno jen ne upřímný model vládnutí. (Pro diskuzi opakuju že nejsem fašista, demokrat ani politický člověk - funkční ideologie vládnutí pro tupého člověka, jako jsme my, neexistuje). Chápu Ivovu zhnusenost neupřímností, ale tím, že se člověk v bezvýchodné situaci upne k bezvýchodnému právě jen bezvýchodnost zvýší. Bezvýchodnost je právě potřeba uznat - již jsem to tu ke všeobecné nevoli psal; ale jsem opravdu přesvědčen, že spása spočívá v jejím totálním popření. Teprve pak přichází skutečnost, přítomnost, realita, bůh, whatever.

Beru tedy Ivův článek jako důkaz toho, že člověk je opravdu zhusta ovlivňován svým okolím a práce ve volebním štábu ČPS dala Ivovi zabrat a zkrátka nasákl mládežnicko-demokraticko-budovatelským memem, který se ale neslučuje s tím, co píše v ostatních článcích. Podobné nešťastné věci se dějí i mě a všem kolem - zkrátka: výběr okolí je extrémně důležitý. Jak říkají feťáci, set nestačí, je potřeba i setting. Pokud setting nevychytáme, tak budeme maximálně vědět, že něco nesedí, ale obviňovat z toho takovou primitivnost jako ty nedůležité věci kolem "které přeci umíme ignorovat", tak to by nás nikdy nenapadlo.*

Btw. začínám uvažovat, že se stanu pořádnějším člověkem a dokonce si snad zavedu něco jako rozvrh hodin. V posledních letech jsem třeba už už vycházel hladový ven a pak se zasekl u počítače na pár dnů a kolaboval u toho. To jen abych nepomlouval pouze Iva a sám se taky trochu zahedgeoval proti té realitě/bordelu, co na mě nemá žádný vliv.*

*ironie

pondělí 9. srpna 2010

Pokračujem...

Vážení a milí čtenáři,
od teď předpokládám, že se příspěvky budou objevovat zase ve vyšší frekvenci. Pokud tomu tak přeci jen nebude, nenadávejte mi a běžte si přečíst třeba ten idnes.cz (dementuju tímto předchozí více či méně podprahová sdělení, že v mainstreamu nenajdete žádné info; po posledních psychedelických zkušenostech můžu říct, že je to právě naopak - no podívejme se například na poslední nadpis na homepage: byl něco ve smyslu "ti, co platí daně, zaplatí kvůli povodním od příštího roku více"; info v tomto případě je samozřejmě ne to, že stát odře koho může, ale to, že všichni víme, že nemarginální část lidí na daně prostě dlabe a zakrývat to prostě nelze a dokonce už ty lidi přestaneme i ostrakizovat - přeci jen kde by bylo HDP bez šedé ekonomiky [tj. právě bez těch, co neplatí daně]).

Nevím kde začít. Stalo se v Česku plno věcí, než se dostanu ke konkrétním detailům, tak mě nechte Vás ubezpečit, že jsem pěkná sračka. Ano, sračka.

Tím ovšem narážím na to, co vše je možné sdělovat světu. Otázka je, zda existuje intimita, která se eventuelně nekreje s upřímností. Jelikož stále dost nesnáším postmodernu, která právě intimitu spláchla do záchodu s tím, že pravý postmoderní autor vám právě napíše v prvním řádku, kdy naposledy na záchodě byl a co z něj vypadlo, tak jisté věci nechám obestřené tajemstvím, nebo je budu uvolňovat zvolna a s uvážením. A to i kvůli sobě. Prostě banalita dneška je do velké míry zaviněna i tím, že každý trochu chytřejší vykecávací se člověk na sebe vybleje vše nebo alespoň to, co mu skutečně či hraně přijde jako největší hardcore a tím sebere argumenty vší kritice, "protože to sem přeci řikal, voe ne, tak nepindej". Tehle přístup je prostě zbabělost.

Proč jsem sračka jsem zjistil na několika konkrétních věcech, které jsem spáchal shodou okolností za dobu trvání tohohle blogu a vůbec to celé s Brazílií dost souvisí. Na začátku bylo dost blbé rozhodnutí ohledně přecenění vlastních sil. jak říkají ekonomové ve vztahu k vyrovnaému rozpočtu, dluhu, HDP, inflaci a nezaměstnanosti: "nelze honit příliš mnoho zajíců najednou". To, že se člověku něco zadaří neznamená, že onen člověk je bůh s neomezenou energií. S Brazílií jsem čekal cca. 10 let, věděl jsem že čas kvapí, ale přesto jsem měl, na jaře 2009, ještě chvíli počkat. To, že jsem pak nakupil chyby, které si prozatím nechám pro sebe, byl vcelku logický důsledek.

Nedávno jsem přečetl hutnou Komárkovu knížku Příroda a kultura, ke které se asi ještě vrátím. Popusuje tam jungiánský koncept persony a stínu. Ve zkratce: persona je osobnost, se kterou se identifikujeme, role, kterou hrajeme - partner, rodič, potomek, učitel, úředník, řidič, člověk na party, náhodný kolemjdoucí, modelář, celebrita, blogger, guru, vlezdoprdelista nebo neznámý voják. Hodně lidí se naprosto mylně domnívá, že jakási množina person jsou oni sami. Realita je bohužel o dost tvrdší. V člověku je i tzv. stín. Stín je podle mě vše, co právě nemá kolonku pro personu a jak i to slovo napovídá, není to nic, čím by se člověk ve společnosti (tvořené výhradně personami), chtěl chlubit. Stín je to, co vyleze z bachaře, když má volné ruce. Stín je to, co dělá matka s malým řvoucím děckem, když ví, že ji nikdo nevidí. Stín je to, co se snažíme extrémně zapomenout a čím lépe to jde, tím hůř, protože to v člověku je a leptá to jeho konzistenci jako neviditelná kyselina, takže se zdánlivě nic neděje. O stínu se nemluví, je to prostě tabu. Obvykle se maximálně jen tak popíše, jako něco špatného ve vzduchu kolem; v postmoderně se psychoanalyticky naturalisticky vybleje a přesto mine cíl.

Předně. Stín není špatný, stejně jako persona není dobrá. Pokud na perosnu nebo stín dáme hodnotící stanoviska, tak u nich patrně hned skončíme v kruhu. Prostě persona i stín JSOU.

Dále: Komárek a Jung říkají, že u osobnosti má dojít ke kompletaci perosny a stínu a jejich vytažení z podvědomí a nevědomí, a to pokud možno mezi 25-30 rokem. To jen FYI, protože tuším, že už tu máme všichni minimálně za 5 12.

Dále: Myslím že valná většina boje za lidský rozvoj je boj se stínem. Boj je patrně úplně špatný, protože stín nelze zničit. Prohibice na alkohol, prostituci nebo gambling nefunguje, protože stín prostě potřebuje kanály k projevení. Více sofistikovaná a o to horší metoda boje se stínem mě napadla při průchodu Stodolní ulicí. Původně zapadlá ulička s pochybnými stínovými pajzly je dnes přetavena do cool podniků, co se můžou prezentovat v in magazínech. Fakticky jde o to, že lidé a společnost se snaží ze stínu dělat personu. Poté, co se to podaří, stín si ale hledá další kanál a tak dál a tak dál. Kupte si BDSM sterilní gázu. Kurva drát, i násilí v sexu musí být dnes pod kontrolou - toto a všechny podobné hovadiny produkuje nepochopení stínu.

Pro zvědavé: Pokud vás optika persony a stínu zaujala, tak doporučuju třeba Murakamiho knížku Kafka na pobřeží nebo cokoliv jiného od něj, neboť on o těch temných věcech za hranou píše moc pěkně. Koneckonců i Castaneda a jeho "spojenci" nebudou nic jiného, než cosi černého, nedefinovatelného, vznášejícho se a rozplizlého... totiž to, co se mi občas zjevuje ve snech a já si s tím lámu hlavu. Ono toho stínu je kolem plno, jen my se strašně snažíme to nevidět a zatloukat to před sebou i před jinými.

Jedna věc je jistá. Člověk se se stínem může mnohem lépe vypořádat sám než s někým (o což se právě teď s T. snažíme); ale VY teď tenhle post sami čtete. Možná aspoň na pár okamžiků dokážete nahlídnout pod 100% svoji pokličku a zjistíte, že jste před lety nakopli štěnátko nebo něco v tom smyslu. A než to zaženete, tak vězte, že mám příšerný poznatek. Tu poklici je potřeba dát pryč a bohužel to nejde tak lehce, jako si mysleli kněží, Freud a možná i psychedelici 60tých let. Všechny myslitelné metody jsou zprofanovány [hromadné lidské oběti zatím neuvažuju, ale nepochybně k ním v moderních válkách dochází a docházet bude, ale i ty jsou maskovány jakousi šílenou personou - bojem za zdroje, spravedlnost atd.]. Pracujeme teď na jedné nové metodě, kterou s sebou nesou novinky informační společnosti. Ve skutečnosti to ve mě vyvolává vášeň, i když je to celé spíš hořko-příjemné. Mimochodem po této očistě jsem zažil nejúžasnější LSD trip života, ale o tom zase někdy jindy.

Tento příspěvek je doplněn zde.

neděle 1. srpna 2010

Pauza na blogu

Jestli nekomu blog chybi, tak vezte, ze se brzo vrati. Behem uplynuleho mesice jsem mel doma zakazany internet, coz mi po tech letech udelalo hrozne dobre a jeste v tom nejaky cas budu pokracovat. Byl jsem online prakticky nepretrzite 6 let a clovek si fakt neuvedomuje, co mu to dela s hlavou, predevsim multitasking je brutalni.

Takze jsem se snazil dat dohromady osobni zivot, odhalit lzi a vymluvy, co si vymyslela moje hlava (to bude stat za to) a taky jsem precetl spoustu zajimavych knizek, ktere budu prubezne zminovat.

Na blog jsem o pauze nic nepsal, protoze blog je neco jako oddech a jakkoliv respektuju a vitam vsechny ctenare, tak ta "nutnost interakce" je preci jen dost stresujici. Obcas je proste potreba jen sklapnout viko od notasu a snazit se zkoumat realitu taky jinak. Kdybych musel psat na blog vsechno co se deje, vcetne toho, kdy se pokazde rozhodnu dat si pauzu, tak me to asi prestane bavit dost rychle.

Za dva dny zacina festival na Ozore, pokud nekdo hledate relax, mohu jen doporucit.