pondělí 16. srpna 2010

Problém antipersony

Následující článek prosím berte jako nástřel, se kterým bych normálně nepřišel, poněvadž alespoň pro mne je dost ucelenějších věcí. Je možné a pravděpodobné, že na následující věci již přišel někdo přede mnou, což je ostatně situace, která se opakuje celý můj život. Mimochodem přesto si nemyslím, že primární výzkum věcí "od píky", byť věcí, které jsou tzv. známé, nemá smysl. Myslím, že nic nepomůže proniknout do problému více, než projít celou cestu sám. Tato věta bohužel jak zpochybňuje naše pojetí škol a výuky, tak i trochu existenci filozofického koutku na tomto blogu, protože i za předpokladu že mám pravdu, by bylo racionální ji nesdělovat a nechat laskavé čtenáře, ať si na ni přijdou sami. Vězte tedy že moje ambice není hlubší, než pouze rozdráždit vaši mysl stylem jako se o to pokouší postmoderní umění, nasrané ovšem na celý svět za to, že je ignorováno. Btw. na postmoderním umění je nejtragičtější to, že samo zcela ignoruje fakt, že nepůsobí na masy, ale pouze na zoufalé postmoderní umělce, kteří si vzájemně předstírají, že konečně skrze reflexi společnosti ovlivní běh dějin správným směrem. Jediné, co se jim ale daří je vytvořit společenský stín, takže společnost sama se pak nachází v hypertrofované personovitosti a lidi na okraji, zajišťující onen stín (který je k nim outsourcován) se pak společnost buď snaží eliminovat nebo začlenit do společenské persony, byť poněkud temné či "alternativní". Tím se složitým úvodem konečně dostávám k jádru sdělení.

V nedávném článku jsem psal o personě a stínu a z rozhovoru s T., z vnitřního dialogu, z komentáře Malinové Bubliny, z rozhovoru s jedním Němcem na festivalu Ozora atd. jsem dospěl k názoru, že když už někdo pochopí termín stín, tak jen proto, aby na to vzápětí zapomněl a to patrně proto, že přesně to se stínem děláme ve svém životě.

Stín není opak Persony. Stín není temná persona, ačkoli temné persony jako hrobař, ras, vrah, úchyl etc. existují. Stín obecně nemá s temnotou nic společného. I když stín se často týká něčeho temného, tj. "špatného", obvykle tím spíš, čím víc se naše persony týkají toho "dobrého". Představme si ale třeba vyhazovače nebo skinheada, tj. drsného týpka s drsnou personou... jeho stínem může být jemný a citlivý gay a intuice myslím říká, že nebudeme od pravdy až tak moc daleko. Takový stín je stínem, osoba si s ním patrně nebude moct vědět rady, protože absolutně nespadá do její představy o ní samotné. Osoba sobě i jiným říká: jsem drsoň a tak to je. Za svůj stín se stydí a vytěsňuje jej, byť třeba nejde o stín, který by byl temný. To tedy uvádím jako příklad toho, že slova nás matou a slovo "stín" je podvědomě spojováno se slovem "temnota". Stín by ale měl být spojován se slovem i významem persony. Stín je prostě to, co persona vrhá, ale čeho se nelze dotknout. Příliš úzce navržený archetyp Jeckylla a Hydeho nás ovlivňuje natolik, že problém vnímáme zavádějícím způsobem.

Jak tak čtu po kavárnách a čajovnách různé obskurní a "normální" tiskoviny, tak vás mohu upozornit, že problém persony vs. stínu je další téma, které vyleze na povrch a bude součástí talk show na TV Nova. Totiž: sám problém persona vs. stín je nyní součástí společenského stínu, asi jako v něm bylo porno před 20 a více lety. Stín se vždy, pokud nemá prostor (což nemá v lidské historii nikdy), protlačí ven obskurní cestou přes antipersonu. Takže i dosud stínová teorie o stínu a personě, bude brzy omílána stále dokola a to bez užitku, s důrazem na to, že my i vědci již vše víme. Celý problém se tak nesmírně komplikovaně zavine sám do sebe tak, jako to dělá celý vesmír od svého počátku. Rozkódovat to pak bude ještě o level složitější.

Tedy prosím nepodléhejme tomu, že stín je antipersona. Stejně jako opak řádu je chaos a ne negativ řádu, který nese úplně stejnou informaci jako řád (negativ filmu nese taky stejnou informaci jako film, jen vypadá jinak). I z tohoto myšlenkového ranku pocházejí symboly napravo zde na blogu. Levice je pravice, to co nás přitahuje nás i nejvíc odpuzuje, hnusu je nejblíže krása. Čím více tyhle paradoxy popíráme, tím více nás ovlivňují.

Před lety mě tahle hra, která se zdá být cynickou hříčkou boha, ale bude možná právě pravým opakem, nasrala natolik, že jsem vymýšlel slova, která se k sobě nejvíce nehodí, což je alterace na téma dětské hry na slova, co se k sobě nejvíce hodí. Zkusmo dojdeme k tomu, že negace dvojvýroku léto-pohoda, tj. léto-stres, resp. slunce-teplo tj. slunce-zima, stále vytvářejí smysluplnou a možná i pravdivější dvojici. Pravdivější proto, že v onom stresu vidíme zácpu na dálnici do Chorvatska a v té zimě je náš podvědomý strach, že slunce přestane hřát /alepsoň pro ty, co až tak nestresují z globálního oteplování, které v tomto rozboru nabývá také podvědomě stínového významu, tj. s bojem proti globálnímu oteplování se chceme zbavit našeho zdroje energie, tak jako to děláme se svými životy a energii zahazujeme jen proto, "že můžeme"/.

Najít tedy dvě slova, která se k sobě nehodí, dá zabrat. Možná to nejde, zkoušet se to musí. Je to hledání chaosu, a jak vám potvrdí informatici, není to jednoduchá věc. V přírodě se chaos patrně vyskutuje, ale my neumíme generovat náhodné číslo, jsou jen generátory pseudonáhodných čísel, které se občas někomu podaří rozlousknout třeba v online kasinech a vydělat majlant. Neumíme předpovědět pohyb fyzikálně složitějších, tzv. nelineárních systémů, jako například pohyb více kyvadel. Neumíme dát dohromady dvě slova, aniž by byla asociována. Neumíme uchopit stín. Snažíme popsat a chytit, ale patrně tím ničíme celek i s personou, jež ho vrhá. Pokud to děláme s naším stínem, ničíme sebe.

Ženské se snaží sladit oblečení (Radovan Kaluža i Robert Němec prominou). Ve skutečnosti správně "sladit" oblečení je totéž, jako sladit personu a stín. Dříve jako úplný ignorant, jsem si myslel, že ladění je o tom, dát dohromady co nejvíc stejné věci. Ve skutečnosti je to mix stejnosti a chaosu (nezapomeňme že různé je totéž co stejné; od chaosu je stejné stejně daleko jako různé) a musí to dávat smysl, integritu, chcete-li.

Nakonec k těm dvoj-slovům. Nejlepší simulace chaosu, co se mi asi podařila, byl zatím lunapark-inkoust a používal jsem to kdysi i jako jeden nick. Teď jsem to přehodil na oslava-života, a jestli to bylo míněno vážně nebo z legrace, se mě neptejte.

Více třeba zde.

7 komentářů:

  1. Je pet rano, dorazila jsem ze super akce. Prijdu jindy. Skytam a mam po precteni v hlave neco jako lunapark skyt inkoust oslava zivota persona skyt stin chaos radm to vse v ruzovem oblacku. Skyt. Cili prijdu jindy. Skyt.

    OdpovědětVymazat
  2. Jenom se ted jeste snazim usouvztaznit to treba s Brownovou a Levinsonem, pragmalingvistama, kteri rozlisovali tzv. pozitivni a negativni tvar cloveka. Jsem ted trochu zapojmovana, tak to chci k tomuhle vztahnout. Kdyz...pozitivni tvar v jejich koncepci je obrazem toho, co chceme, aby okoli videlo a schvalovalo spolu s nami (ackoli to nemusi vubec odpovidat mainstreamovemu nazoru o dobru a zlu), a negativni tvar je tim, co NECHCEME,ABY BYLO VIDENO (treba domaci nasili v pripade renomovaneho doktora, ktery navenek vypada jako milius nebo laskyplny vztah ke svemu pejskovi v pripade vygumovaneho skina-mlatice)...pak jak je to vztazeno k persone a stinu.

    Aha, jasne, ted jsem vyskrolovala nahoru a uz snad rozumim, co tim myslis. :-))) Je to tam, nemuzeme to ovlivnit, ani mozna mnohdy nechceme. Je to nase integralni soucast, se kterou si ale nekdy nevime rady, protoze nezapada do nasi predstavy o nas samotnych a taky nezapada do modelu, ktery reprezentujeme navenek. I kdyz, muze, ne? Musi byt stin vzdycky neco, co neni v souladu? Premyslim... Nemuze to byt jenom dvojity odraz tehoz? Jenze kdyz je to odraz, je to taky naopak...prcicxxx.

    NO ale stejne. Prece jenom ta puvodni pata ranni nebyla uplne optimalni, uplne jsem obsah prispevku z mozku vytesnila, ani jsem si nevsimla, ze tam zminujes muj koment /a to je co rict, to ti teda povim/. ZAJIMAVE, ZAJIMAVE!!! I TO, ZE JSME SI OBA VYBRALI JAKO PRIPAD TOHO "CHUDAKA" SKINA... nezavisle na sobe.

    OdpovědětVymazat
  3. "nezapada do nasi predstavy o nas samotnych a taky nezapada do modelu, ktery reprezentujeme navenek. I kdyz, muze, ne? Musi byt stin vzdycky neco, co neni v souladu?"

    Tohle je fakt ta zasadni otazka a ja nevim a kdo tohle objektivne rozlouskne, vyhrava prvni cenu.

    Myslim ze definice persony je {to co reprezentujeme navenek nebo sami sobe}. Stin co vyleze navenek je proste persona. Viz coming out homosexualu. Pokud pise Hamral pravdu http://hamral.blog.idnes.cz/c/122124/Lecba-homosexuality.html tak napriklad homousi s tim coming outem nejsou prilis spokojeni, protoze jejich prijemny kanal stinu byl zatarasen personou a ted uz museji hrat middle class mamku a tatku.

    Tedy, aniz bych zatim psal neco dal, si nemyslim, ze je dobre ze stinu udelat neco verejneho, nejakou personu. Je to horsi nez mit personu a stin dohromady, protoze stin se projevi jinde a nemame sanci na to ho prijmout.

    A prave i z TOHO duvodu tady nebudu moc blit sam na sebe jak jsem rekl, i z toho duvodu je mozna dobra intimita a i z toho duvodu je soucasna "otevrena a uprimna tvorba", ve ktere se na sebe vsichni snazi prasknout vsechno, mozna dost dobre k nicemu.

    Stin je proste neuchopitelnej, meli bychom ho znat, umoznit mu se projevit, ale prilis ho rozebirat je nebezpecne. Proc mely primitivni kultury tabu jmena a slova? Byla to nesmyslna detska hra nebo to melo nejakou funkci? (Hint: to, ze se daji delat nesmyslne hry alias konicky, si mysli jen nase civilizace a taky na to IMHO dojede)

    OdpovědětVymazat
  4. Uz je to tady. Rita Niks tady z blogu mi ted psala, jak ze myslim "treba komarek radi to, aby sadista sel delat reznika nebo chirurga atd; a ja to teda reknu natvrdo s tim, ze by to potrebovalo redefinici spolecnosti a moralky [a to se prave tged deje]... nejake trapne kompenzace stinu nikdy stacit nebudou; zkratka clovek musi alespon jit za svym uplnym naplnenim", coz je to co jsem psal v komentari pod minulym clankem a ze jinde je reseni, pokud je clovek sadista v citlivosti atd.

    Pokud je clovek sadista a dela chirurga nebo reznika, jak rika komarek, tak se ztotoznuje s antipersonou; pokud jde delat citlive povolani jak treba ucitele nebo zdravotni sestru, tak je to pokus to cele prehlusit personou.

    Oba pristupy jsou spatne a Komarek se podle me MYLI. Vec neni resitelna ani tim, ze kompenzujeme svuj stin, ani tim, ze budeme delat ze neexistuje.

    Pokud se tedy ptame co teda sakra mame delat, tak mam pocit, ze zde obecne rady konci a napadla me mozna jedna z mala originalnich myslenek zivota, kterou ale jiste jiz davno nekdo vymyslel.

    Mame jednoduse zit a hledat a pokud mozno u toho co nejmin lhat, nebot lhani znemoznuje to nalezeni svatego gralu. Mam pocit, ze ten vytrysk individuality v novoveku souvisi prave s tim nadefinovanim osobnich individualnich stinu, tak v nich zacal rozlisovat treba de Sade. Slozitost zivota proste postavila ruzne lidi pred ruzne stiny, ktere jiz nelze dokonce ani tak dobre spolecensky vytesnovat napriklad ve verejnych popravach atd.

    Prichazi sem vliv vychodu, ktery byl v necem dal a misto spolecenskeho vytesneni stinu skutecne napriklad v buddhismu zvlada spolecenskou integraci stinu. Proto je pro nas vychodni uceni tak lakave /mam v pacu k tomuhle tematu jednu knihu, az ji prectu, bude recenze/.

    Takze smyslem zivota zapadniho cloveka je proste najit si svoji individualni cestu, takovou, ktera bude presne na miru jak persone, tak predevsim stinu. Neni to find and destroy ale find and live it.

    Samozrejme, jak tohle pisu, vzpomnel jsem si na Junga a jakesi slovo individuace. Rekl jsem si ze by to mohlo byt ono a ejhle http://jung.sneznik.cz/individuace.htm
    Je to presne ono.

    Proste na urcite urovni nemame jinou moznost, nez se pustit uplne vseho. Prestat se ptat zda je spravne ANO ci NE.

    OdpovědětVymazat
  5. Ten článek jsem četl už před pár týdny ve stejnou dobu před úsvitem, a stejně jako dnes jsem cítil, jak mluví k srdci.

    "tj. s bojem proti globálnímu oteplování se chceme zbavit našeho zdroje energie"

    "Neumíme uchopit stín. Snažíme popsat a chytit, ale patrně tím ničíme celek i s personou, jež ho vrhá. Pokud to děláme s naším stínem, ničíme sebe."

    "Ve skutečnosti je (ladění) mix stejnosti a chaosu (nezapomeňme že různé je totéž co stejné; od chaosu je stejné stejně daleko jako různé) a musí to dávat smysl, integritu, chcete-li."

    Lunapark-inkoust a oslava-života budu ještě chvíli vstřebávat :)

    OdpovědětVymazat
  6. Za první vědomý vnímání stínu děkuji Castanedovi, a tak ho vnímám energeticky. Jako nezávislou entitu, která tu je, aby odvedla energii, kterou si neudržím a učila mě tím zacházet s vlastní energií. Něco, co tu je permanentně přítomný, jako skutečný stín vržený na zem, a stejně tak okamžitě reagující na to, jak jednám. Nicméně něco, co nejsem já. To je pro mě důležitý. V běžném chápání persona-stín bych byl uvnitř a možná bych si hned neuvědomoval, že stín není mou součástí, což nejspíš působí dost zmatek. Což samozřejmě neznamená, že život by byl jednoduchý :) ... stín tu je celý život a bezchybností se může stát cesta, ne nějaký pohodlný stav pohoda-vyřešeno, a stín nás na té cestě provází pořád, byť třeba chvíli ve skrytu, připravený udělit nám lekci - poskytnout službu tím, že nám tu slabost ukáže v plné kráse, tak lehce či tvrdě jak je potřeba, abychom museli vynaložit úsilí, které si zapamatujeme, a tolikrát, kolikrát si dovolíme zapomenout. Ale vědět, že stín nejsem já, je pro mě důležitý. Umožňuje to ho vidět. S odstupem. A pak s ním můžu pracovat, učit se od něj, což chápu jako realizaci toho, když píšeš o 'integraci stínu' - ten pojem imho správně vyjadřuje nutnost jeho přijetí, ale je i imho zavádějící v tom, že stín není a nebude mnou, a nejednoznačný v tom, že se jedná o permanentní proces - slovo integrovat by se dalo v češtině pochopit i dokonavě: integruju ho a hotovo :)

    OdpovědětVymazat
  7. Presne. Integrace je v tomhle smyslu zavadejici a opravdu zavadi. I kdyz clovek vi, co pise a co tim mysli (tj. to ze stin stejne nikdy nepochopi, tj. neintegruje ho vedomim a mozkem), tak ho to zavede, ze by se o to chtel pokusit. Navic je to komplikovany v tom, ze je to cely prace s vedomim a podvedomim a hlavne nejak tak pokora v tom, ze proste je jednak do vedomi potreba dostat plno veci a jednak, ze vsechno se tam nikdy ani omylem nedostane, ale zabalit se to nesmi. To odpovida zcela tomu, ze stav "pohoda-vyreseno" asi jedinej musime proste odepsat, coz zas korespodnuje s tim jak je treba nesnaset malomestackou realitu, ktera prave na pohoda-vyreseno trva a spotrebovava na tom veskerou energii.

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.